Uprostřed hlubokého lesa stojí menší kopec jehličí, malých větviček a hlíny. A když se podíváš zblízka, vypadá to, jako by se celá hromada hýbala. Je to totiž mraveniště. Všude kolem toho malého kopce a na něm uvidíš malinké, pracovité a pořád někam pochodující mravence. Mravenci jsou jako jedna velká rodina. Pomáhají si, navzájem spolupracují a všechno dělají společně. Jenže v tomhle mraveništi tomu tak vždycky nebylo.
Před několika lety se v mraveništi vylíhl mravenec, který se od ostatních něčím lišil. Už od mala nic nechtěl dělat s ostatními. Všechno si chtěl dělat podle sebe. Dokonce jak byl větší, postavil si své soukromé mraveniště vedle toho velkého společného. Protože chtěl všechno dělat sám, začali mu všichni říkat Samík.
Kamarádi z mraveniště mu často říkali: „Samíku, pojď k nám do mraveniště, chybíš nám. Je příjemné dělat společně a nebýt sám.“ Jenže Samík jim vždycky jen odpověděl: „Mně je tady dobře. Mám své malé mraveniště a já to umím nejlépe všechno sám. Nepotřebuji vás.“ Ostatní mravenci, dokonce i královna byla z toho smutná. Udělali všechno pro to, aby byl Samík s nimi. Když ale nechtěl, tak nechtěl.
Mravenčí královna byla moudrá a tušila, že jednou přijde čas, kdy Samík bude rád za své přátele a za pomoc. Neuběhlo vlastně ani pár dní… V lese vypukl požár. No, moc velký požár to nebyl. Pro člověka to byl malý ohýnek z malinké jiskry, který se ani dál nerozšiřoval, ale pro mravence to byl obrovský požár. Protože oni jsou malincí.
Kolem jejich mraveniště to začalo hořet. Plameny šlehaly na všechny strany a mravenci se začali co nejrychleji zachraňovat. Nosili vodu, snažili se oheň uhasit, jak to jen šlo. Když zachránili, co se dalo, a požár začal slábnout, uslyšeli volání o pomoc. Byl to Samík, který byl uvězněný ve svém malém osamoceném mraveništi, hned vedle toho jejich velkého společného. Mravenci nelenili a jejich kamaráda vytáhli a uhasili ještě jeho doutnající polorozpadlé malé mraveniště.
Když se navzájem ošetřili a už jim bylo lépe, královna rozhodla: „Tak a teď se musíme dát do práce. Musíme si mraveniště opravit. Všem patří pochvala za záchranu, ale nyní dáme náš domov do pořádku.“ Všichni se pustili do práce, jen Samík tam stál, díval se na královnu a odvětil: „Já ale nechci. Chci si udělat své mraveniště, protože já to umím nejlépe.“
Všichni mravenci se zarazili a čekali, co na to řekne královna. Ta se na něj moudře podívala a řekla: „Samíku, každý z nás umí něco nejlépe. Ale právě, když se dáme síly dohromady a nebudeme sobečtí, uděláme nejlepší práci. Navíc nezapomeň na to, že kdybys neměl kamarády, kteří se k tobě tak pěkně zachovali a riskovali život pro tvou záchranu, dopadlo by to špatně. Chceš si stavět mraveniště, říkáš, že umíš vše nejlépe, ale sám ses zachránit nedokázal.“
Samík se začervenal. Došlo mu, že má královna pravdu. Sklopil hlavu dolů, všem se omluvil a poděkoval za pomoc. Od té doby už to není pyšný a sobecký mravenec. Své dovednosti používá k vylepšování společného mraveniště.
