O modré růži

Jednoho dne v zámecké zahradě vyrostla růže. A nebyla to růže ledajaká, byla totiž modrá. Ostatní růže se jí ale smály.
„Podívej se, jak vypadáš! Vždyť tebe si nikdo nebude chtít utrhnout!“
„Co je tohle za divnou barvu?“

„Jsi divná!“
Růže posmutněla. Proč se k ní ostatní chovaly tak ošklivě? Vždyť jim přece nic neudělala! Chtěla si s nimi povídat o tom, jak je v zahradě krásně a jak sluníčko pěkně hřeje, ale ostatní ji vůbec neposlouchaly. A tak byla modrá růže čím dál smutnější.
Večer, když slunce zapadlo a zahrada se ponořila do tmy, na nebi vyšel měsíc. Tu uslyšel tichý pláč. Rozhlédl se po zahradě, posvítil stříbrnými paprsky do každého kouta, až objevil krásnou, modrou růži, která tiše vzlykala.
„Copak se ti stalo?“ staral se.
„Nikdo mě nemá rád, Měsíčku,“ postěžovala si růže, „a to proto, že nejsem jako ostatní. Bojím se, že si mě nikdo nepřijde utrhnout.“
Měsíček se usmál. „Neplač, růžičko! Jsi krásná, mnohem krásnější než ostatní, protože jsi jiná. Určitě se někomu zalíbíš.“
„Opravdu?“ přestala plakat a dokonce se trochu usmála.
„Opravdu! Počkej a uvidíš.“ slíbil Měsíček a odplul zpátky na oblohu.
Když ráno vyšlo sluníčko, růže netrpělivě vyhlížela někoho, komu by se zalíbila. Kolem prošly spousty lidí, ale nikdo si jí nevšiml. Všichni trhali růže rudé.
Celý den se na ni nikdo nepodíval a ona znovu začínala být smutná. Tehdy ale uslyšela dívčí hlas.
„Tuhle chci!“
Než se nadála, někdo ji uřízl a podal do ruky princezně.
„Ty jsi ta nejkrásnější růže na světě!“ zavolala princezna a růže byla najednou moc ráda, že je modrá.