Všechno to začalo písemkou z matiky, kterou Marek nechtěl psát. Koupil si tedy nanuk a v zimě ho vesele lízal. Nejprve jeden. Potom druhý. A pak třetí. Druhý den ho bolelo v krku, měl rýmu a horečku. Byl nemocný! Podařilo se!
Nemusel jít do školy a psát písemku. Bude si pěkně doma v teple odpočívat, nepůjde do školy, nedostane pětku. A pak budou vánoční prázdniny a zase bude doma. První dny mu bylo fajn, opravdu mu doma bylo dobře. Sledoval telku, hrál na počítači, jedl kompoty. Všichni ho obskakovali a litovali. No ale po pár dnech mu začínalo být hůř. Nic ho nebavilo, jíst mu nechutnalo, hrdlo měl zanícené a hnisavé, nos sedřený od častého utírání a horečka se mu zvýšila.
Máma rozhodla jednoznačně – je třeba jít do nemocnice. Marek se nezvládal ani bránit. Nevnímal, co se kolem něj děje. Bylo mu velmi špatně. A v nemocnici si ho nechali. Zpoza nemocničního okna pozoroval, jak dětem začaly prázdniny, jak mohou bruslit a sáňkovat, jak se připravují na Vánoce. A on musel být zavřený tady v nemocnici, sám, bez rodičů a bez telky. Nikdo ho nechodil navštěvovat, jedinou společnost mu dělaly vyčerpané sestřičky. Marek si tedy sbalil věci a rozhodl se, že půjde domů. Na co bude tady… Skončilo vyučování, začaly prázdniny, už nemůže být nemocný.
„Kam ses vybral, mladý pane?“ zastavila ho doktorka. „Domů. Budou Vánoce, už jsem zdravý,“ odvětil Marek. „No věru, Marku, nejsi zdravý, ještě tu musíš zůstat! Šup šup do postele a nedělej nám tady starosti.“ Marek sice nerad, ale poslechl. Co měl dělat. Ležel v posteli, zase se cítil špatně a litoval těch tří nanuků, které snědl v mrazech.
Už nikdy, fakt nikdy to neudělá! Jen aby ho pustili domů do Vánoc. Jen ať už může být doma a už nikdy podobnou věc neudělá. Zdraví je potřeba si vážit! Marka pustili domů na Štědrý den. Jen tak tak, ale Vánoce stihl.
A jeho přáním bylo, ať už hlavně zase neonemocní. Neboť písemka z matiky je ve srovnání s nemocí nic!
