Statný lev se pyšně, avšak i poněkud nevrle, procházel po písčité krajině. Na nebi krásně svítilo sluníčko. Jen občas jej zakryl některý z bílých mráčků. Lev pochodoval tam a zpět a neustále nad něčím přemýšlel. Bádáte nad tím, co jej trápilo? Proč v klidu neodpočíval, když bylo po poledni?
Již tomu bylo 5 dní, co král zvířat nepozřel jediného sousta. Tak dlouho už panovalo převeliké horko, až z toho byl lev tuze unavený. Radši se jen tak pomaličku procházel, anebo ležel a spal. Jen občas pootevřel oko, aby zjistil, co se okolo něj děje.
Když se lev další ráno vzbudil, uviděl na obloze nejeden ošklivý šedivý mrak, z něhož se valily úplné provazy vody. Už už se chystal zavřít oči, když vtom spatřil pod nedalekým stromem kus uzeného kolena. „Kde se tam jen ten kus masa vzal?“ Přemýšlel lev. „Nikdo u něj není, asi jej půjdu sníst. Anebo se mi to všechno jen zdá? “ Mručel si pod vousy lev. Najednou mu nevadila nepřízeň počasí.
Třikrát skočil a už stál u kusu masa. Najednou se mu před zrakem zjevily čtyři hyeny, které na něj zlostně vrčely. Lev popadl kus masa do pusy a dal se na zběsilý útěk do své jeskyně.
Hyeny se mu však začaly posmívat. „To si říká král zvířat? Vždyť se nás bojí! Dal se na útěk!“ Slyšel několik hlasů lev. Ihned se zastavil s masem v puse a bez rozmyslu zařval. To však neměl dělat. Jak otevřel ústa, aby mohl zakřičet svým hlubokým a silným hlasem, kus masa mu z úst vypadnul.
Hyeny přesně na tuto příležitost čekaly. Jedna z nich udělala hop a skok a už měla maso v puse. Lev se neodvážil s nimi o kus masa rvát. Přece jen byly hyeny v přesile.
Otočil se, sklopil hlavu a vydal se hledat potravu, aby neumřel hlady. Věděl, že příště se už nenechá vyprovokovat cizími zvířaty.
