O lišce a dřevorubci

V jednom lese žila liška. Měla tam svou noru a ani o jídlo tam nouzi neměla. Jediné, co jí bydlení kazilo, byli lovci. Jednou za čas se v lese konal hon a všechna zvířata hledala úkryt.

Liška byla ten den daleko od své nory. Do úkrytu to měla daleko a troubení lovců na trubky a štěkot psů se blížily. Tu si vzpomněla, že kousek odtud má domek dřevorubec. Utíkala tam.

„Dřevorubče, mohu se schovat u tebe v domě?“ ptala se ho.

Dřevorubec proti tomu nic nenamítal a lišku pustil dovnitř. Tam liška přečkala, než skončil hon. Poděkovala za úkryt a vrátila se zpátky do své nory. Její nora byla rozhrabaná od loveckých psů, kteří tam cítili její pach. Ještěže nebyla zrovna doma.

Dřevorubcův dům se jí zdál mnohem bezpečnější než její nora, chodívala se při dalších honech schovat tam. Jednou ale přiběhla na poslední chvíli. Lovci ji zahlédli a hnali se za ní. Liška rychle proklouzla k dřevorubci do domu a schovala se pod ošatku, odkud všechno pozorovala.

Lovci ale viděli, kam liška zamířila, proto zastavili u dřevorubcova domu také. Dřevorubec klečel před domem a připravoval si nové sazenice stromků.

„Hej, dřevorubče,“ zahartusil lovec. „Viděli jsme sem běžet lišku. Kde je?“

Dřevorubec se postavil a zamyslel se. Lovci vypadali děsivě a zalhat jim se bál. Jenže prozradit lišku, která mu důvěřovala, to také nechtěl. Proto ukázal na ošatku za dveřmi, kde se schovávala liška, a povídá: „Tady liška, kterou hledáte, není.“

Lovci moc rozumu nepobrali a spokojili se s tím, co dřevorubec řekl. Odjeli pryč. Ale liška to všechno viděla a slyšela. Jakmile cítila, že je venku bezpečno, utekla pryč z dřevorubcova domu, ani se neohlédla. Dřevorubec se díval, jak mizí v lese, a strašně se rozzlobil, že mu liška za úkryt ani nepoděkovala.

Měla mu snad za co děkovat? Na to si zkuste odpovědět sami.