Daleko za naší vesnicí stálo malé letiště. Na něm byla dvě letadla. Jedno bylo modré a druhé zelené. Každý, kdo je znal, jim vždycky říkal Modrásek a Zelenáč. Byla to menší letadélka. Přes den se na nich lidé mohli proletět, když chtěli zažít vyhlídkový let. Nastoupili do nich a letadla je vozila křížem krážem od vesnice k vesnici, od města k městu, zkrátka přes celou oblohu. Byla to nádhera. V noci ale měla letadélka jiný život.
Málokdo věděl, že sotva zhasly lampy a celá vesnice šla spát, letadélka ožila. Rozsvítila, chvíli se rozhlížela kolem, jestli někdo někde není, a pak vzlétla. Létala daleko, dělala ve vzduchu kotrmelce, vskutku si užívala toho, že nikoho nevozí a že v nich nikdo nesedí. Ptáčci už dávno spali a žádná jiná letadla tam nikdy nelétala. Jen ta naše. Modrásek a Zelenáč.
Jednou, když takhle v noci vyletěla, Modrásek s sebou začal z ničeho nic škubat. Jako by mu vynechával motor. Ve spěchu se rychle zkontroloval, ale nic nenašel. A pak to zjistil. Začala mu svítit kontrolka, že nemá dostatek benzínu. Začal volat na Zelenáče: „Kamaráde, prosím, pomoz mi! Přileť blíž ke mně a dej mi trochu benzínu. Na zem už to nestihnu a nechci se zřítit.“ Zelenáč se na něj podíval a stroze odpověděl: „Sám mám málo. Měl ses doplnit, než jsme vyletěli.“
Modrásek tomu nemohl uvěřit. Ještě párkrát ho poprosil, ale Zelenáč se rozhodl být prostě lakomý. Modráskovi nezbývalo nic jiného než se snažit přistát. Byl ale daleko od letiště. Viděl nějakou louku a zkusil to. Obrovskou rychlostí narazil na zem a rozbil si u toho křídlo. Ležel tam na zemi a naříkal. Taková rána by probudila snad každého. Za chvíli se kolem něj seběhli lidé a snažili se ho opravit a odvézt zpátky na letiště.
Zelenáč mezitím přiletěl nazpátek. Postavil se na své parkoviště, zhasl si všechna světla a byl moc smutný. Došlo mu, že to všechno se Modráskovi stalo jen kvůli tomu, že byl lakomý a Modráskovi nedal trochu benzínu. „Co kdyby se rozbil úplně? Co kdybych už byl pak navždy sám?“ přemýšlel nahlas.
Dlouho trvalo, než Modráska opravili. Celou tu dobu se Zelenáč o něj staral. Taky se mu hned omluvil a slíbil, že už lakomý nebude a bude mu pomáhat. Za nějakou dobu se zase obě letadélka objevila na obloze. Létala blízko sebe, aby si mohla kdykoliv pomoct. Modrásek kamarádovi odpustil a Zelenáč už nikdy nebyl lakomý. Věděl, že kamarádství je důležitější.
