Byl jednou jeden malý krteček. Říkali mu Tonda. Byl velice vynalézavý, neustále si vytvářel krásné cestičky pod zemí. Vyhloubil si krásný byteček a z něj spoustu tunelů.
Bavilo ho to natolik, že si všechny sám ani nepamatoval. Jednoho dne, když už měl chodbiček opravdu nespočet, vyrazil na procházku za potravou. Vydal se po jedné z cestiček, odtud si za chvíli vyhrabal další, napojil se na jinou svou cestičku, kousek od ní se prohrabal dál a dál, až dočista zapomněl, kde je! Zkoušel hrabat kousek napravo, kousek nalevo, kousek nahoru, pak zase rovně a kousek dolů, než zcela zpanikařil. Nemohl trefit zpět do svého bytečku. Byl už celý smutný, když znenadání zaslechl hrabání proti sobě. Netrvalo dlouho a nahmatal přímo před sebou cizí tlapičky.
Patřily sympatické krtčí slečně. „Ahoj! Ty ses dohrabal skoro do mého bytečku,“ pověděla mu. „Ahoj! Já jsem Tonda,“ odpověděl krteček. „Ztratil jsem se a vůbec nevím, kde mám ten svůj.“ „Mám nápad! Co kdybychom bydleli spolu? Vyhrabala jsem velký prostor a chybí mi v něm nějaký kamarád, který by mi pomohl vyhrabávat cestičky pod zemí. Ve dvou bychom se už neztratili!“
Krteček Tonda byl moc šťastný a nadšeně se ke kamarádce přidal. Její byteček byl skutečně obrovský a pohodlný. S krásnou slečnou krtkovou si tam šťastně žili a měli spolu mnoho krtčích mláďátek! A když Tonda náhodou zabloudil, paní krtková si ho vždy vyhmátla. I poslepu!
