O králi Cypriánovi

Bylo nebylo, za horami a dolinami žil ve velkém hradě jeden král. Jmenoval se Cyprián. Byl to dobrotivý a čestný král. Sice byl ještě velmi mladý král, protože jeho otec zemřel v boji, ale za to byl velmi zodpovědný. Mladý král Cyprián měl velké království a kopec bohatství, ale nejen to, nejdůležitější pro krále bylo to, že se jeho lid měl dobře. Jeho lid mu za to nosil všelijaké dary, které vyrobil, a velebil ho za jeho štědrost a laskavost. Vždy každému pomohl.

Být laskavý a hodný jsou ctěné vlastnosti, které však mnohým králům chybí. Mnozí králové myslí jen na velké bohatství, výhry v boji či velký majetek. Ale u krále Cypriána byste namyšlenost, lakotu či pýchu hledali jen marně. Jeho otec a matka ho totiž dobře vychovali. Proto byl Cyprián nejlaskavější král v celém okolí. A nejen na lidi, ale i na zvířátka. Miloval, když ho ráno budili ptáčci, kterým vždy připravil na parapetu nějaké ty drobky. Nebo když do jeho královské zahrady zavítaly holubičky či malí zajíčci. Vždy je tam vesele vítal a něčím pohostil.

Jediné, co hodnému králi chybělo, byla hodná královna. Na bálech potkal mnoho krásných žen, ale ani jedna nebyla ta pravá. Každá toužila jen po zlatě, krásných šatech a slávě. Doufal, že jednoho dne potká krásnou dívku, která ho bude mít ráda ne kvůli krásnému zámku a bohatství, ale proto, jaké má srdce, a tak se stane dobrou královnou.

Jak se tak jednoho dne vydal král Cyprián na procházku po svém údolí, stalo se něco, co nečekal. Cválal si na svém statečném koníkovi, projel hradním nádvořím, které lemovaly krásné červené růže táhnoucí se až po bránu.

„Hyjé, hyjé!“ volal rozhodně, vyjel bránou a opatrně projel klikatými uličkami království, kde lidé poctivě vykonávali svá řemesla. Za králem pomalu cválali i jeho dva věrní ochránci. Král projel klikaté uličky kolem cihlových či dřevěných domků a vydal se do lesa. Miloval vůni lesa a ten čistý vzduch. Všude štěbetali ptáčci a z dálky jste mohli zaslechnout i vytí vlka.

Jak si tak cválal po lesní cestičce, najednou se před ním zjevila krásná srnka. Srnka však kulhala, král popojel blíž, vypadalo to, že má něco zaseknutého v noze. Cyprián zastavil, seskočil ze sedla a opatrně k ní popošel tak, aby plachou malou srnku nevyplašil. Chtěl jí pomoci. Když už byl skoro u ní, jeden z jeho ochránců, rytířů, kteří chránili krále, po ní vystřelil.

Och, jen to ne! „Ne!!“ zvolal král! „Přestaňte! Nestřílejte, je to ještě mládě!“ zvolal rozzlobeně a okřikl své rytíře, kterým věnoval nepříjemný pohled. Ale srnku přece jen nešťastně trefili. Malá hnědoučká srnka se svalila na zem.

Král Cyprián k ní padl na kolena: „Prosím, prosím, vyleč se,“ řekl srnce mladý král a omlouval se jí za pošetilé chování svých rytířů. Jak mu upřímná slza smutku kápla na raněnou srnku, ta se najednou vyléčila.

„Zázrak,“ pomyslel si král. Nevěřil tomu, co vidí, ale byl vděčný. Vyskočil radostí na nohy a sledoval, jak mladá srnka utíká zpět do hustého lesa. Užuž chtěl král nasednout na svého koně, aby se vydal zpět z projížďky do království, když se vtom mladá srnka vracela zpoza keřů. A nebyla sama. U srnky stála krásná mladá slečna. Její blonďaté vlasy jí padaly až po pas. Šaty měla krásně bílé. Vypadala jako lesní víla. Ale křídla neměla.

A co to bylo za záhadnou slečnu? To se, děti, dozvíme v další části.