V jedné vesničce žili dva sedláci. Byli bohatí a vážení a měli hodně majetku. Oba rádi po večerech sedávali na zápraží a povídali si o tom, jak se jim daří. Dělali všechno stejně a taky měli stejně, až na jednu věc. Byla to kouzelná píšťalka.
Sedlák Vávra dostal píšťalku od svého tatínka se slovy: „Opatruj ji, Václave, přej si hezké věci a ony se ti splní. Ale pozor! Když si budeš přát něco zlého, obrátí se to proti tobě.“
A tak když Vávrovi umřela kravička, zapískal na píšťalku a z lesa mu přiběhla nová. Když se mu na poli neurodilo, zapískal a ve stodole se mu objevilo obilí. Ale nikdy si nepřál nic špatného.
Jednou, když takhle večer seděl na zápraží svého domu, z vedlejší chalupy se ozvalo lamentování.
„Co se děje, sousede?!“ byl zvědavý Vávra.
Z chalupy vyšel sedlák Kratina. „Vykradli mě, sousede! Všechny peníze jsou fuč! Co teď budu dělat?“
„S tím vám můžu pomoct.“ řekl Vávra a vydal se do své chalupy. Zvědavý Kratina šel za ním. Vávra vytáhl píšťalku z truhlice pod oknem, zapískal a vyslovil své přání.
„Tak, píšťalko, vrať Kratinovi všechno, co mu patřilo!“
A opravdu. Když se Kratina vrátil domů, všechno bylo na svém místě.
„To jsou věci,“ zakroutil hlavou, „to by se mi hodilo, kdyby mi taková píšťalka vykouzlila moře peněz! Byl bych nejbohatším sedlákem na světě! Musím tu píšťalku získat.“
A tak když se setmělo, vplížil se k Vávrovi domů, otevřel truhlu a píšťalku ukradl. Potom utíkal zpátky domů, zapískal a vyslovil své přání.
„Chci být bohatý. A Vávra… tomu ať třeba shoří chalupa.“
To ale neměl říkat. V tu chvíli z píšťalky vyšlehl plamen a Kratina ji polekaně pustil na podlahu. Ta od píšťalky chytla taky a za chvíli už byla celá chalupa v plamenech. Shořela úplně celá a jak chtěl mít Kratina všechno, nakonec neměl nic.
