O Jirkovi, který dělal všechno naopak

Byl jednou jeden chlapeček, který se jmenoval Jirka. Na tom by nebylo nic neobvyklého, takových chlapečků jsou na světě spousty. Tenhle Jirka ale dělal všechno naopak.

První si toho všimla maminka. Požádala Jirku, aby si uklidil pokojíček. Jirka místo uklízení hračky rozházel ještě víc, rozházel peřiny v posteli, vysypal do nich květináč a obaly od bonbónů poházel po pokoji. Maminka se rozzlobila a požádala Jirku, aby to ihned uklidil. Na to Jirka ještě vyházel prádlo ze skříní, rozházel pastelky a vysypal odpadky z koše na stůl. Maminka z toho byla nešťastná.

Další, kdo si všimnul Jirkova opačného chování, byl tatínek. Vzal Jirku s sebou na nákup do obchodu.

„Na nic tu nesahej a drž se u mě,“ nabádal Jirku tatínek.

Sotva se ale tatínek otočil, Jirka začal vyhazovat věci z regálů. Tatínkovi utekl k regálům s ovocem a zeleninou, kde rozkutálel pomeranče, jednu paní plácnul pórkem po zadku a pak křičel a běhal po celém obchodě. Tatínek se styděl, že by se nejraději propadl do země. Byla z toho velká ostuda a tatínka i Jirku z obchodu vyvedl hlídač.

Od té doby Jirka zůstával doma a nikdo ho s sebou nikam nebral. Rodiče se ale strachovali dne, kdy měl Jirka začít chodit do školy. Když se ho ptali, zda se do školy těší, odpovídal, že ano. Třeba ho v té škole naučí, jak se správně chovat, doufali rodiče.

První den školy dostal Jirka kytičku pro paní učitelku. Maminka mu ještě připomněla, aby nezapomněl slušně pozdravit, až vejde do třídy. Popřála mu hodně štěstí a zůstala čekat před školou.

Jirka vešel do třídy a nahlas zařval: „Tě péro, nádhero!“

Paní učitelka s sebou polekaně trhla, ale neříkala nic. Dokonce nic neříkala ani tehdy, když Jirka vyhodil kytičku z okna. Paní učitelky jsou statečné ženy. Proto paní učitelka zachovala klid a milého Jirku požádala, aby se pěkně posadil na židličku.

Jirka se tedy postavil na učitelský stůl.

Paní učitelka zbledla.

„Slez dolů, Jirko,“ nařídila svému žákovi.

Jirka místo toho vyšplhal na tabuli a tam se usadil.

Paní učitelka se rozzlobila. Křičela, vyhrožovala, mlátila pravítkem do stolu, ale všechno bylo marné. Když přišel pan ředitel, aby se podíval, proč je ve třídě takový hluk, nestačil se divit. Paní učitelka vyběhla ze třídy, div pana ředitele neporazila, a zmizela někde v útrobách školy.

„Snad nebude tak zle,“ říkal si pan ředitel, vešel do třídy a hned začal děti úkolovat. „Tak, děti, napište si do sešitů dnešní datum.“

Jirka, který stále seděl na tabuli, seskočil, vyndal si penál a fixou načmáral včerejší datum na stůl.

„Nenič nám stoly, Jirko,“ napomenul Jirku pan ředitel. A to byla chyba.

Jirka začal na všechny stoly čmárat, kopal do nich a mlátil rukama. Vystrašené děti utekly ze třídy. Za nimi vyběhl pan ředitel, zamknul Jirku ve třídě a už volal domů rodičům, že Jirku ze školy vylučuje a ať už si ho nechají doma.

Jirka tedy do školy nesměl. Rodiče z toho byli celí nešťastní. Co kdyby Jirku nějak napravili? Existují na takové chování lékaři? Maminka s tatínkem obvolali řadu odborníků, ale nikdo si na takhle těžký případ dětské naopakovitosti netroufal. Někdo tvrdil, že jde o neléčitelný případ, jiný zase, že pomůže jen chlapce odvézt do polepšovny neblaze proslulého doktora Hrozihrocha.

Pak si maminka vzpomněla na jednoho svého strýčka, který žije na vesnici daleko od lidí.

„Ten podivín? Tomu že bychom měli svěřit našeho syna?“ divil se tatínek. Nakonec ale přece jen souhlasil.

Strýček Leoš byl obtloustlý starý mrzout, se kterým nechtěl nikdo bydlet. Byl totiž ke všem přísný a říkalo se o něm, že má rád jenom sebe. Rodiče mu tam nechali Jirku s dopisem, ve kterém stálo, že se o něj má postarat, protože oni musí náhle odjet na daleké cesty do zahraničí.

Strýčkovi to nevadilo. Naopak byl rád, že bude mít komu rozkazovat.

„Tak, Jirko, teď budu spát. Tak mi zazpívej ukolébavku. A až vstanu, tak ne aby tě napadlo nosit mi svačinu. Držím dietu, abych zhubnul. Jasný?!“ zakřičel strýc Leoš.

Jirka zmlkl. Poprvé za tolik let byl zticha. Strýc brzy usnul a Jirku napadlo, že by měl dojít do cukrárny, aby strýčkovi tu dietu co nejvíc zkazil. Když se strýček probudil, čekala na něj svačina v podobě rakviček, špiček a věnečků.

„Ne abys ujídal, ty darmožroute,“ zavrčel strýček na Jirku a už do sebe soukal první dortík.

Pro Jirku to byla jasná výzva, že si má dát taky.

„Jo, a venku mám slepice. Ne abys je krmil, jsou hrozně nenažraný. Ať si nazobou,“ povídal strýček.

Jirka vyběhl ven, nakrmil slepice a rovnou jim i uklidil v kurníku. To se bude strýček zlobit, radoval se Jirka.

A tak tam spolu ti dva docela pěkně hospodařili. Jirka pracoval, staral se o zvířata, pomáhal strýčkovi doma a dělal všechno, co mu strýček přikázal, naopak. A věřili byste, milé děti, že to těm dvěma fungovalo? Nakonec se měli oba spolu docela dobře. Vy to ale nedělejte. Určitě nemáte tak podivného strýčka a mohli byste skončit u doktora Hrozihrocha.