Kdysi dávno žil na zámku kuchtík Adam. Měl manželku, jež též na zámku posluhovala, a těm dvěma se narodil jednoho dne synek Jiřík. V té době hnízdil na hradní věži pár sokolů a přesně ve stejné chvíli, kdy se narodil malý kuchtík, vyklubalo se z jednoho ze tří vajíček mládě. Král, tehdy ještě velice mladý, o tom hnízdě věděl. Rád poznával nové chutě, a jednou dostal chuť na sokolí vejce. Poručil hnízdo sundat a vajíčka připravit ke snídani.
Kuchtík tedy druhý den ráno vylezl nahoru na věž a chtěl vejce sokolům vzít. Naštěstí se tam ve správný čas objevila jeho dobrotivá žena. „Adame! Jestli vztáhneš ruku na ta vajíčka, beru synka a už tě nikdy nechci vidět! Abys věděl, jaké to je, když sám přijdeš o své malé. I zvířata mají duši, na to pamatuj!“ Adamovi vhrkly slzy do očí. Zlobou nad tím, co chtěl učinit a dojetím nad moudrostí jeho ženy.
„Jenže král si poručil sokolí vajíčka. Co mám dělat?” Posteskl si. Manželka ho pohladila po tváři.
„Uvař mu slepičí vejce a zajímavě je ochuť. Vždyť sokolí vejce jakživ nejedl, nepozná to.” Měla pravdu, nepoznal. Hnízdo potom schovali, aby jej král neviděl.
A jelikož, jak správně řekla, i zvířata mají duši, sokolí táta řekl prvorozenému synkovi: „Ta žena ušetřila tvé sourozence. Narodil ses ve stejný čas, jako její syn. Budeš na něj odteď dávat pozor, dokud jí její službu neoplatíš. Rozuměl jsi?” Ptáčátko kývlo, ačkoliv bylo ještě maličké a nemohlo z toho mít rozum. Příroda je ale tak moudrá, že to umí zařídit, aby malý sokol přesně věděl, co má dělat.
Vyrostli oba. Jiřík i jeho sokolí strážce. Jiřík se vyučil kuchtíkem po tatínkovi a jednoho dne dostal od krále rozkaz uvařit prazvláštní rybu, kterou nesměl ochutnat. On však zákaz porušil a začal rozumět zvířecí řeči. Král na to přišel a za trest ho poslal pro princeznu Zlatovlásku.
Cesta to nebyla jednoduchá, ale jeho sokol ho doprovázel, aniž by o tom mladý kuchtík vůbec věděl. Brzy se ukázalo, že má Jiřík dobré srdce po mamince. Než dojel k zámku, kde princezna žila, pomohl mravenečkům, kterým hořelo mraveniště, rybičce, která uvázla v síti rybářů, krkavčí mámě, které pomohl mláďata nasytit i mouše, již vzkřísil živou vodou. Všechna zvířátka mu na oplátku pomohla plnit úkoly Zlatovlásčina otce.
Ale jak je možné, že se vždy objevila ve správný čas na správném místě? To Jiříkův sokol neustále poletoval sem a tam a zvířátkám dával vědět o úkolech. To sokol je tak navedl k pomoci. Jen díky němu nakonec Jiřík všechna úskalí překonal a dokonce si princeznu mohl sám vzít za ženu. A tím sokolova služba pro Jiříka skončil. Byli vyrovnáni.
