Daleko v hlubokém lese stála dřevěná chaloupka. Měla červenou střechu, dřevěné dveře, malovaná okna s barevnými záclonkami a byla celá zelená. Vypadala úplně pohádkově. Žila v ní hodná ježibaba s ježidědkem. Byli už oba moc staří, ale protože byli kouzelní, tak to nevadilo. Oba měli bradavici na nose a když chodili, opírali se o hůlku. Ježibaba tuze ráda vařila, a tak každý den z chaloupky vycházela nádherná vůně. Ježidědek měl moc rád jídla od ježibaby.
Jednou se ježidědek rozhodl jít na procházku do lesa. Šel po lesní pěšince kolem malin a borůvek. Zahnul doprava, pak zase doleva a najednou zjistil, že neví, kde je. Les znal moc dobře, ale špatně viděl. Ztratil se. Vůbec netušil, kde by mohl být. Chodil ještě chvíli po lese pořád dokola, snažil se najít lesní pěšinku, po které přišel, ale nikde nebyla. Po chvíli bloudění ho bolely nohy, a tak si sednul pod velký strom a odpočíval.
Mezitím už měla doma ježibaba o svého milého ježidědka strach. Chodila nervózně kolem chaloupky, dívala se do všech stran, ale odnikud nepřicházel. „Určitě zabloudil. Jenže jak ho mám navést zpátky, když ještě ke všemu tak špatně vidí?“ přemýšlela ježibaba nahlas.
Po několika minutách dostala moc dobrý nápad. „Uvařím to nejvoňavější jídlo, co znám. Vůně se bude linout lesem. Jakmile ji ježidědek ucítí, půjde rovnou za nosem až domů,“ usmyslela si ježibaba a dala se do práce. Nebylo to vůbec jednoduché. Nejdříve musela nasekat dřevo, aby měla čím zatopit v peci. Pak nasbírala ty nejvoňavější bylinky ze zahrádky a taky vodu ze studně musela nanosit, aby měla v čem uvařit bylinky. Na své zahrádce nasbírala zeleninu a spolu s bylinkami je dala do vody. Přidala k nim koření. Voda začala bublat a vůně jídla se rozplývala po světnici.
Ježibaba honem otevřela okna i dveře, aby se vůně dostala do lesa, co nejdál k ježidědkovi. A aby si byla jistá, že vůně projde celým lesem, vzala vějíř a začala s ním mávat od dveří směrem k lesu. Pak ještě vyslovila kouzelnou větu: „Vůně bylinek do daleka leť a mého milého mi doveď.“
Celý les se rozvoněl. Vůně byla silnější než vůně květin nebo smůly na stromech. Kouzelné pořekadlo ji doneslo až k ztracenému ježidědkovi, který do té doby jen smutně posedával pod stromem. Vtom ho cvrnkla do nosu známá vůně bylinek. Vyskočil na nohy, popadl svou hůlku a nasával záchrannou vůni. Nechal se jí vést, až konečně došel ke svému kouzelnému domečku, kde na něj už čekala šťastná ježibaba. Z dálky na něj volala: „Já věděla, že ji poznáš a přijdeš!“
Ježidědek byl moc rád, že ho jeho ježibaba dovedla domů. A když viděl, co všechno musela pro to udělat, vážil si jí ještě víc. Dodnes oba žijí v pohádkové chaloupce a svými kouzly si pomáhají. Cení si toho, že tady pořád jsou jeden pro druhého.
Určitě ty pohádky někde vydejte, jsou krásné a hezky se čtou ??