O jelenech za domem

Péťa byl malý kluk, který bydlel v paneláku na okraji města. Byl trochu smutný, protože v paneláku se nikdy nic nedělo a nebyla tam ani žádná zvířátka. V bytě nemohl chovat ani pejska. Jeho nálada se vždy změnila k lepšímu tehdy, když mu maminka oznámila, že jdou na návštěvu k dědečkovi.

Teď se to ale Péťovi nezamlouvalo! Proč jsme nebyli v létě? To se tam dalo koupat v potoce, jezdit na kole po loukách či chodit na túry. A co teď na podzim? Je zima a stále prší. Máma se však pousmála a ujistila ho, že se nudit určitě nebude. Tak to i bylo.

Hned první noc, kterou u dědečka strávil, ho vytrhly z klidu neobvyklé zvuky. „Dědečkuuu, dědečkuuu, co to je?!“ Děda se zasmál a vysvětlil mu, že zvuky, které slyší, vydávají jeleni za domem. Jsou v říji. „Za domem?“ divil se Péťa. „Ano, nevěříš?“ Péťa nevěřil. Děda mu tedy slíbil, že ho další noc vezme na posed. Budou tam sedět a pozorovat jeleny. Péťa se nemohl dočkat. Taková velká zvířata uvidí na vlastní oči. Večer se dědeček s Péťou vybavili termoskou s čajem, dekou a baterkami. Pomalu vyšli na vysoký posed a pohodlně se usadili. Zabalili se do deky a popíjeli čaj. Baterkami nesvítili, aby jeleny nevyplašili.

Péťa byl netrpělivý, protože čekali dlouho a jeleni nechodili. Už už chtěl dědovi navrhnout, aby se vrátili domů, ale najednou se z mlhy vynořili dva velcí jeleni s obrovskými parohy. Jeleni troubili a začali se spolu bít. Děda mu vysvětlil, že jeleni se perou o nejlepší laně. Jakože jelení svatba? Ano, jelení svatba. Péťa ani nedýchal. Byli tak krásní a tak obrovští. Ještě že byli na posedu, dost vysoko na to, aby jim jeleni neublížili. Děda Péťovi totiž vysvětlil, že jeleni dokážou být i velmi nebezpeční.

Děda a Péťa se ráno spokojeně vrátili domů plní zážitků. Dohodli se, že mámě nic neřeknou. Mámy jsou totiž takové, že se bojí. A na co jim dělat starosti. A Péťa uznal, že i podzim u dědy je velmi krásný.