Honzík a Samík byli sourozenci. Byli to velmi zvědaví a hraví kluci. No i když někdy se jako sourozenci nechovali. Bratři se často pošťuchovali a posmívali se navzájem jeden druhému. Samík měl jednoho kámoše a byl více uzavřený, rád si zůstával doma, kde si sám hrál s legem či s autíčky. Honzík byl ten odvážnější. Rád se po venku honil s kamarády, kde spolu vymýšleli různé skopičiny.
Chodili spolu i do stejné třídy, do 4.B. Ve škole však spolu nedrželi a každý měl své vlastní kámoše. Samík měl jednoho kámoše, ale Honzík jich měl kopec, jeho nejlepší kámoši však byli Filip a Péťa.
Dnes bylo po vyučování pěkné počasí a paní vychovatelka vzala děti z družiny ven na dvůr, aby si zahráli i trošku na sluníčku. Jaro už bylo v plném proudu.
„Zahrajeme si hru. Každé dítě se musí zamaskovat, jak jen umí. K tomu ať už využije věci, které mu rozdám, nebo využije věci z přírody. Je to jen na vás. A my budeme hádat vaši masku!“ řekla paní učitelka a položila před dětičky krabičku plnou látek, masek, barev, paruk či klobouků a všelijakých převleků. Věci však mohly dětičky čerpat i z okolí. Ať už ze stromků, keřů, nebo z květin. Bylo to jen na jejich představivosti.
Anna si udělala z pampelišek čelenku, kterou si nasadila na vlásky. Na sebe si oblékla žluté tričko, které bylo mezi kostýmy od paní učitelky. Byla krásná květinka pampeliška. Kamarádky Martinka a Julinka si na hlavu položily fialové klobouky a na nos si nakreslily červené tečky. Byly klauni. Honzík s jeho nej kámoši Filipem a Péťou se zamysleli, za koho jen půjdou. Dali si na sebe černé čepice a přes obličej si nakreslili zelené čárky. Byli totiž drsní vojáci. Ze dřeva si dokonce vyrobili i praky. A co Honzíkův bratříček Samík? Ten dnes ve škole neměl svého nejlepšího kamaráda, proto nevěděl, co si dá na sebe. Kdo by mu jen poradil? Sám byl velmi nesvůj. Podíval se do krabice plné kostýmů a přemýšlel, co jenom z toho vymyslí.
„Dětičky, máte poslední minutku a jdeme hádat!“ řekla paní učitelka. Samík rychle přemýšlel, ale na nic nemohl přijít. Nakonec si na hlavu položil malý hrnec a do rukou chytil větvičky. Ještěže měl dnes na sobě bílé tričko! Hrál si na sněhuláka!
„No, takže hádáme, co je Honzík a jeho kámoši.“ Začala paní učitelka a všechny dětičky se postavily do řady.
„Policisté!“ vykřikla Martinka. Chlapci zakroutili hlavami a šklebili se.
„Hmmmm, tak vojáci!“ opravila ji Julinka.
Chlapci přikývli. A takto děti hádaly všechny své spolužáky. A všechny masky uhodly. Až přišla řada na nesmělého Samíka, který stál nesměle vzadu za spolužáky.
„Co to máš na sobě? Ty vypadáš směšně!“ řekli Honzíkovi kámoši Filip a Péťa a začali se mu smát a šťouchat do něj. Samík smutně hleděl do země. Už už je šla učitelka pokárat, když se před Samíka postavil jeho bratříček Honzík. „Hej, nedělejte mu zle!“ postavil se najednou před Samíka jeho bratříček a zastal se ho před svými kamarády. Nikdo ho nebude trápit! „Počkat, vždyť i ty se mu posmíváš!“ dobírali si ho Filip a Péťa.
„Ale já můžu, je to můj brácha! A nikdo jiný se mu nebude smát! A má skvělý převlek, je přece sněhulák!“ usmál se na Samíka bratříček Honzík a objal ho. Paní učitelka byla dojatá. Po dlouhé době viděla sourozence si skutečně rozumět. Všichni začali tleskat. A bylo po soutěži masek.
„Super! Všechno jste uhodli! A teď se můžete honit!“ řekla paní učitelka. Děti si nejen zahrály na masky, ale sourozenci Samík a Honzík objevili i něco, co dlouho hledali… Své vlastní sourozenecké přátelství. Filip a Péťa se Samíkovi omluvili a všichni spolu začali hrát na honěnou. Honzík a Samík se už nehádali. Vždy stáli při sobě. Byli přece bratři a tak to mělo být.
