Jednoho krásného jarního dne, kdy všechno kvetlo a vonělo, se vydala malá Emilka na procházku parkem se svými rodiči. Emilka jaro zbožňovala. Všude byly nádherně rozkvetlé růžové třešně, různobarevné keře a květiny s úchvatnou vůní. Co však Emilka měla na jaře nejraději? Jak se probouzela zvířátka ze zimního spánku, rodila se nová mláďata a líhla se z vajíček. Zkrátka jak všechno na jaře začínalo. Kdo by koneckonců na jaře takový pocit neměl, když se probouzí tolik nového života!
Toho dne Emilka spatřila na stromě v parku hnízdo. Hned se k němu přihnala, i když bylo moc vysoko, aby ho lépe viděla. Slyšela štěbetání ptáčat, jak čekala na nějaké jídlo od rodičů. Poté si všimla něčeho zvláštního – na zemi, hned pod hnízdem štěbetalo ptáče. „Muselo vypadnout z hnízda,“ pomyslela si Emilka. Zavolala rodiče, aby ho vrátili zpátky. Ti jí vysvětlili, že se někteří ptačí rodiče o ptáče, z něhož je cítit člověčina, už nepostarají. Proto si vzali ptáče domů.
Emilka úpěnlivě rodiče prosila, aby se o ptáče postarali sami a nedávali ho do ptačího útulku. Rodiče byli nejdřív proti, ale nakonec svolili. A tak ptáče zahřívali a krmili tak dlouho, dokud se z něj nestal statný orel. Jakmile se naučil létat a starat se o sebe sám, vypustili ho zpět do přírody.
O pár let později, když už byla Emilka větší, se ztratila sama v lese. Moc se bála a nevěděla, jak se dostat domů. Znenadání kolem ní zakroužil veliký orel a přistál jí na rameni. Byl to orel, kterého kdysi zachránila! Musel si pamatovat, co pro něj udělala, a teď chtěl na oplátku pomoci zase on. Emilka se zaradovala, pohladila ho po hlavě a orel opět vzlétnul.
Letěl lesem dál a dál a Emilka ho následovala, až konečně vyšli z lesa ven. Emilka byla orlovi ohromně vděčná a dala mu za odměnu kus čerstvého masa. Díky orlovi se bezpečně vrátila domů a navíc pochopila, že pomáhat a dělat dobré skutky se vyplácí, protože se vám vždycky nějakým způsobem vrátí zpět.
Škoda jen, že je to výplod chatGPT, takže trošku postrádá logiku.
Pohádka se zrodila dřív, než zmíněný nástroj. Jako ne, že bych ho nezkoušelo … Na spoustu věcí je super, ale pohádky psát neumí.
Ptáčata se domů nenosí. Pokud vypadne z hnízda, tak se má dát někam do křoví blízko místa kde vypadlo. Ptáci nemají čich a tak je jim jedno, že z nich jde cítit „člověčina“. Ptačí rodiče své mladé krmí i když jsou na zemi. Tím, že si někdo vezme ptáče domů jen riskuje, že ho svou „pomocí“ zabije. Pohádka dokáže děti ovlivnit a je poněkud mrzuté, když nabádá k něčemu co se dělat nemá.