O duhové víle

Za horami, dolinami žila duhová víla Bella. Krásná víla však nebyla obyčejnou vílou, svými kouzly se starala o to, aby po celém světě vznikaly krásné barevné duhy. Matka příroda pověřila Bellu právě tímto důležitým úkolem.

A naše duhová víla Bella byla velmi šikovná a se svými malými třpytivými křídly ráda létala kolem a čarovala přenádherné duhy. Protože, milé děti, duhy vznikají právě tehdy, když prší a padají kapky z těžkých mraků a když sluníčko vykukuje zpoza mraků. 

A právě o tyto duhy se stará víla Bella, která létá po celém světě a vytváří krásné barevné duhy. Jednoho dne, když sluníčko vycházelo vysoko zpoza stromů, si Bella všimla, že se sluníčkem přicházejí i dešťové mraky. Krásná víla věděla, že to je její chvíle k čarování. Bella slétla na oblohu, sedla si vysoko na větev stromu, připravena vyčarovat krásnou duhu, jakmile spadne první kapka. 

Jak tak Bella čekala na déšť a vesele si prozpěvovala, připravila si svou kouzelnou hůlku a už už se chystala vyčarovat duhu, když vtom její kouzelná hůlka spadla. „Oh ne!“ vykřikla Bella. Věděla, že to musí stihnout vyčarovat, aby se na ni Matka příroda nezlobila. Rozprostřela třpytivá křídla a slétla mezi husté stromy. Ale svou hůlku duhová víla nikde neviděla. Bella si sedla na malý keř a začala usedavě plakat. Musí ji přece najít, jinak bude celý svět smutný, že neuvidí krásnou duhu. 

„Co se děje?“ promluvil k ní jemný hlásek. Bella se rozhlédla, ale neviděla nikoho. „Kdo je tam?“ zeptala se smutným hlasem. „Já jsem víla naděje a radosti, jsem Anna. Sedím tady dole,“ odpověděla jí maličká zelená víla sedící na okvětním lístku. Duhová víla se podívala na krásný růžový tulipán, na kterém seděla maličká víla. Byla malá jako hrášek! 

Bella si upravila duhové šatičky, slétla k maličké víle a řekla: „Ztratila jsem svou hůlku, a proto nemůžu vyčarovat krásnou duhu! Všichni budou smutní, pokud neuvidí oblohu posetou krásnými barvami.“ postěžovala si maličké víle Bella. Maličká víla Anna se ji snažila rozveselit. „Já ti ji pomůžu najít! Nemůžeš to vzdát!“ řekla jí. 

Maličká Anna se rozhodla své nové kamarádce duhové víle pomoci, jak jen bude moct. A tak se duhová víla Bella vydala hledat svou hůlku s novou pomocnicí, vílou naděje a radosti Annou. Jak tak malé víly létaly po lese, hůlku nikde neviděly. Ale vtom se najednou Anně něco zablýskalo před očima. „Hele, tam je!“ vykřikla vesele Anna. Bellina kouzelná hůlka byla zaseknutá v pavučině. Víly se dohodly, že hůlku opatrně vyjmou, aby neprobudily velkého pavouka chrápajícího nad nimi. Sletěly nad pavučinu a už sahaly po hůlce, když se velký pavouk vzbudil. 

„Mám ji! Mám svou hůlku!“ vykřikla Bella a švihla jí na oblohu, aby rychle vytvořila krásnou duhu. Ovšem nevšimla si, že velký pavouk uvěznil ve své pavučině maličkou vílu Annu. „ÁÁ!“ křičela o pomoc Anna. 

Nad lesem se najednou ocitla obrovská duha, která svými jasnými barvami oslepila pavouka a ten se tak lekl, že zalezl do úkrytu. Anna se rychle vymotala z pavučiny a spolu s Bellou odletěly do bezpečí, daleko od toho velkého, strašidelného pavouka. 

„Děkuji za záchranu!“ řekla Anna, „to právě tvoje krásná duha mi pomohla!“ Bella se usmála. „Já děkuji tobě, bez tebe bych nenašla svou hůlku, naučila jsi mě nevzdávat se!“ řekla jí Bella a pohladila malinkou vílu Annu po sněhobílých vlasech. 

A tak se víly staly nerozlučnými přítelkyněmi, které si vždy pomáhaly. Bella kouzlí duhy po celém světě a víla Anna přináší naději a radost všem, kdo si ji zaslouží. Matka příroda jen z výšky sledovala, jak si víly pomáhají a měla radost z toho, že se nikdy nevzdávají a že si našly k sobě cestu.