O dinosaurovi, který neuměl zkrotit svůj ocásek

V jednom malém muzeu bydlel dinosaurus jménem Rex. Byl velký, zubatý a měl dlouhý ocásek, který ho ale moc neposlouchal. Všude, kam Rex utíkal, běžel ocásek za ním. Společnost ocásku Rexovi nevadila, přeci jen se s ním už narodil. Z čeho ale dinosaurovi nebylo do smíchu, byla nemotornost ocásku. Když se Rex otočil doleva, ocásek se otočil doprava. A když se Rex otočil doprava, ocásek nelenil a vydal se doleva.

Jednoho večera, když muzeum ožilo, šel Rex jako obvykle na krátkou procházku k ostatním zvířátkům. Náhle však uslyšel zvuk, který jej vyděsil tak moc, až poskočil. Stejně jako Rex se ale vylekal i jeho ocásek, který v samém úleku shodil ze stěny obrázek. „Ajéje“, říkal si Rex, „to je ale průšvih, to se budou kamarádi zase zlobit na můj ocásek.“ A utíkal strachy pryč.

Když se druhý den v muzeu nemluvilo o ničem jiném než o rozbitém obrázku, měl dinosaurus Rex hned po náladě. „Achjo, co teď budu dělat? Mám z toho špatné svědomí, ale mám strach, že se na mě všichni budou zlobit“, říkal si pro sebe Rex. V tom ho ale uslyšel malý ptáček letící nad dinosaurem. „Co se děje Rexi? Ty máš špatnou náladu? Pověz mi, co tě trápí.“ řekl ptáček. „Ale nic“, odpověděl Rex. „jen jsem provedl něco špatného a mám strach.“ „Rexi, pokud si něco provedl, musíš to říct kamarádům, oni ti pomůžou vše napravit.“ „A nebudou se na mě zlobit?“, zeptal se Rex. „Nebudou, proto jsou to kamarádi přeci!“ odpověděl ptáček.

A tak Rex našel odvahu a šel o rozbitém obrázku říct svým kamarádům. „Omlouvám se kamarádi, můj ocásek to neudělal schválně… Když já se hrozně lekl a ocásek taky.“, vysvětloval Rexík ostatním. „Rexi, vždyť se nic neděje, to se může stát všem našim ocáskům.“ A tak se Rexovi ulevilo. Kamarádi mu pomohli opravit obrázek a moc se u toho nasmáli. Hned se mu zlepšila nálada. Zjistil totiž, že nic není tak hrozné, jak se zdá, když se můžeš svěřit svým nejbližším.