Vilda byl malý dinosauří kluk. Byl celý zelený, jen na hlavě měl dva žluté růžky. Každý mu trčel na jinou stranu. Vilda celé dny běhal venku. Často potkával skupinku dinosauřích kluků hrajících fotbal. Běžel vždycky k nim, míč jim vzal a začal s ním běhat a kopat si do brány.
Dlouho to nevydrželo. Ostatní ho totiž vždycky odehnali. Někdy zase potkal dinosauří brášky Čudlu a Šmudlu, jak pouštějí na potoce lodičky. Vilda si chtěl hrát u potoka s nimi, ze všech sil se rozeběhl a skočil do vody. Všechny loďky se potopily. Čudla a Šmudla se pak na Vildu rozzlobeně podívali, otočili se a odešli.
Ani v dinosauří školce to nebylo lepší. Když dinosauří holčička Mája na procházce zakopla, Vilda se jí smál, až se za břicho popadal. Bral ostatním hračky a pokřikoval na ně nehezké básničky.
Vilda byl zkrátka osamělý a moc ho to trápilo. Neměl žádné kamarády, protože se k nikomu nechoval hezky. Nikoho nepohladil, neobejmul ani mu nepůjčil svou hračku. Nikdo si s ním nechtěl hrát. Lámal si hlavu, čím to jenom může být, že ho nikdo nikdy nepozve ke hře nebo se s ním nerozdělí o svačinu. Byl z toho tak nešťastný, že i jeho maminka poznala, že něco není v pořádku. Zeptala se Vildy, z čeho je tak smutný, a on jí začal všechno vyprávět. O zničených lodičkách, o ukradeném míči i o tom, jak se Máje na vycházce smál. Maminka pozorně poslouchala, a když Vilda domluvil, sklonila se k němu. Dala mu pusu na čelo a do ucha mu zašeptala: “Když budeš na ostatní ošklivý a budeš jim ubližovat, nebude jim s tebou hezky a nebudu si s tebou hrát. Nikdy nedělej nikomu to, co bys nechtěl, aby dělal on tobě.”
Nad poslední maminčinou větou Vilda celý zbytek dne přemýšlel. Opravdu by totiž nechtěl, aby mu někdo zničil jeho lodičku, smál se mu nebo na něj pokřikoval ošklivé věci. Od té doby si dával veliký pozor, aby byl na ostatní jen hodný a nikdy nikomu neudělal nic, co by sám nechtěl zažít.
