O čertíkovi Popletovi

Audio verze pod pohádkou 👇

Hluboko pod zemí žilo několik čertíků. Žili v tmavé jeskyni. Uprostřed ní měli velký oheň. Kolem něj spali zakrytí ve svých kožešinách. Měli rádi teploučko. Žilo jich tam několik. Jeden z čertů ale vynikal. Byl jiný. Byl takové trdlo, všechno většinou popletl, a proto mu říkali Popleta. Měl jedno kopýtko kratší, takže kulhal. Huňatou srst měl po celém těle a růžky mu trčely jako anténky. Vypadal roztomile.

Byl jiný než ostatní i v něčem jiném. Byl neobvykle hodný. Snažil se pořád jakkoliv pomáhat lidem. Když slyšel, že někdo na zemi volá o pomoc nebo si s něčím neví rady, tak rychle vyskočil na zem a snažil se všechno zachránit a vyřešit. Jenže většinou všechno popletl.

Jednou, když už skoro usínal ve svém pelíšku u ohně, uslyšel slabý hlas: „Já mám takový hlad. O poslední kousek jídla jsem se rozdělil s veverkou a teď už nemám nic. Ale v břichu mi kručí.“ Čertík Popleta se zaposlouchal, aby dobře rozuměl. Po chvíli ten hlas poznal.

Nahoře na zemi seděl na kraji lesa Ondřej. Vyšel do světa, aby si našel nevěstu a dobrou práci. Jenže teď sedí večer na kraji lesa na kameni a už mu došlo jídlo. Popleta věděl, že je to dobrý člověk, a tak mu samozřejmě chtěl pomoc. Vyskočil rychle nahoru na zem a šel rovnou k Ondrovi: „Zdravím, Ondro, jsem čertík Popleta a slyšel jsem, co tě trápí. Něco pro tebe mám, koukej.“ Rozložil před Ondřeje něco jako deku a řekl: „Až odejdu, řekni: Ubrousku, prostři se. A uvidíš, jaké se začnou dít věci.“ Poplácal Ondru po rameni, dupnul nohou, otočil se a už zůstal po něm jen dým.

Ondřej tam seděl a koukal na deku. Po chvíli si na ni sedl a řekl: „Ubrousku, prostři se.“ V tu chvíli se opravdu začaly dít věci. Deka se pod ním začala vlnit a pomalu zvedat. Nakonec se zvedla úplně a odnášela ho někam daleko. Nejdřív měl Ondřej strach a nevěděl, co má dělat. Seděl na dece, držel se jí za rohy a snažil se udržet rovnováhu. Postupně se ji naučil ovládat a řídit směr. Za nějakou dobu se uklidnil a vítr mu jemně foukal do obličeje. Ondřej se díval pod sebe. Byl to krásný výhled. Viděl celé město jako na dlani. Za chvíli se na dece vrátil na místo, kde potkal čertíka. A zkusil na něj zavolat. „Popleto, zase jsi to spletl. Místo ubrousku, který by se prostíral a dal mi jídlo, jsi mi dal létající deku. Ale i tak děkuji, nikdy ti to nezapomenu.“

Hluboko pod zemí ve svém pelíšku pěkně u ohně čertík Popleta všechno slyšel. Spokojeně se usmál, zabalil se do kožešiny a klidně usnul. Věděl, že to zase popletl, ale taky věděl, že je důležité, že chtěl udělat dobrou věc. A to je hlavní. A i když to udělal jinak, tak přece radost udělal. Usínal a doufal, že létající deka zanese Ondru tam, kde najde nevěstu, práci i něco dobrého k jídlu.

---