Žili jednou jedna babička a dědeček a ti měli svého Budulínka. Od jara do podzimu odcházeli babička s dědečkem každý den pracovat na pole či do lesa a Budulínka nechávali doma samotného. Vždy mu ale kladli na srdce, aby byl poslušný a nikomu neotvíral.
Jednoho dne se babička s dědečkem opět vybrali za prací na svých polnostech. Babička při loučení Budulínkovi ještě řekla: „Navařila jsem ti na dnešek hrášek, vím, že ho máš ze všeho nejraději. Buď tu hodný, nikomu neotvírej a my se zanedlouho s dědečkem vrátíme.“
Budulínek vše odkýval, a když za babičkou zaklaply dveře, šel si hrát. Brzy ho přepadl hlad a šel si sníst hrášek, co mu babička navařila. Jakmile se do něj pustil, objevila se za oknem zrzavá liščí hlava. Liška hned spustila: „Budulínku, dej mi hrášku, povozím tě na ocásku.“
Ale Budulínek se dělit nechtěl a beztak nesměl nikomu otevřít. Liška ale kňourala a prosila, na dveře klepala, až Budulínka zviklala. Hrášku už se přejedl, tak šel pomalu ke dveřím a uvažoval, že otevře. Liška podšitá vycítila svou šanci a znovu sladce slibovala: „No taaak, Budulínku, dej mi hrášku, povozím tě na ocásku. Pojedeme po lavici, pojedeme po světnici.“
A Budulínek otevřel a vpustil lišku dovnitř. „Tady máš ten hrášek, sněz ho,“ nabídl jí. Liška hrášek zblajzla natotata, vysadila si Budulínka na ocas a běhala s ním po lavici, běhala s ním po světnici, pak vyběhla na silnici. Ze silnice na louku, z louky do lesa a šup do liščí nory. A tam s ní zůstal Budulínek lapen.
Když se babička s dědečkem vrátili domů, našli dveře otevřené dokořán, ale Budulínka nemohli nikde najít. Babička naříkala a naříkala. Dědeček jí podal nejdříve kapesník a pak bubínek. „Nenaříkej, babičko, a vem si ten bubínek. Já si vezmu housličky a půjdeme Budulínka hledat.“ Dědeček si k housličkám přibral ještě pytel a šli.
Dlouho jej hledali, až je patrání zavedlo do lesa. Jak kráčeli kolem liščí nory, zdálo se jim, že slyší Budulínka, jak tam uvnitř v noře pláče. Hned oba věděli, co dělat. Babička začala bubnovat na bubínek a dědeček hrál na housličky, do toho oba zpívali: „Máme doma housličky a pěkný bubínek, v noře jsou tři lištičky a náš Budulínek.“
Stará liška vyspávala po obědě a ten kravál ji vyrušil. Celá rozmrzelá se probudila a poslala mladou lišku ven: „Jdi a vyřiď těm fidlalům, ať s tím muzicírováním okamžitě přestanou, že chci spát.“
Jen co mladá liška vystrčila z nory čumák, dědeček ji popadl a strčil do pytle. A začali s babičkou znovu hrát a k tomu zpívat: „Máme doma housličky a pěkný bubínek, v noře jsou dvě lištičky a náš Budulínek.“
„No ale to snad není pravda, tak oni nedají pokoj!“ rozčílila se ještě více stará liška. Pak vyslala svou druhou mladou lišku ven se vzkazem: „Vyřiď těm hudebníčkům, ať jdou laskavě hrát jinam, abych se taky konečně mohla vyspat.“
Druhá mladá liška vykoukla z nory a chtěla předávat vzkaz, ovšem dědeček neotálel, popadl ji a honem nacpal do pytle.
A s babičkou se zase dali do hraní a zpívání: „Máme doma housličky a pěkný bubínek, v noře je jedna lištička a náš Budulínek.“
„Takže já se dnes nevyspím?!?“ rozlítila se liška a celá namíchnutá vyběhla ven. Chtěla hned těm rádoby muzikantům vyčinit, že jí ruší spaní, ale než vůbec stihla vypustit hlásku, už ji čapnul dědeček a nacpal do pytle k dalším dvěma liškám.
Dědeček pytel se všemi třemi liškami zavázal a pak jim vyprášil kožíšky pořádnou větví, aby jim dal na pamětnou. Teprve pak pytel rozvázal a lišky vypustil ven. Ty pelášily pryč, jako by jim ty vyprášené kožíšky hořely.
A už zbývalo jen vytáhnout Budulínka z nory. Budulínek babičku s dědou objímal a u toho sliboval: „Na mou duši, už nikdy se nenechám ošálit líbivými řečmi žádné proradné lišky. Nezlobte se na mě prosím a odpusťte mi.“ Babička s dědečkem byli tak rádi, že jej našli, že mu hned odpustili. Navíc na něm poznali, že tentokrát mu to mohou věřit.
No a od té doby žili babička s dědečkem a Budulínkem spokojeně ve své chaloupce a žádná zrzavá liška už se k jejich obydlí nikdy nepřiblížila. Však ono se to po celém kraji rozneslo, jak by s nimi dědeček zatočil.
