O berušce Karolínce

Tak jako každé ráno beruška Karolínka vstala z postele a hned si to zamířila k zrcadlu. Pokaždé se nemohla dočkat, až se na sebe podívá a pomyslí si, jak je krásná.

„Ach, to jsem krásná! Ty zářivé vlasy, ty modré oči, ve kterých se kdejaký beruščí mládenec ztratí! Jak já závidím všem okolo, že se na mě mohou neustále dívat.“

Beruška si důkladně učesala vlasy, namalovala rty, vzala si sukýnku a vyrazila ven. Těšila se, jak bude míjet kobylku za kobylkou, cvrčka za cvrčkem a jak na ní všichni budou viset pohledem.

Beruška se však spletla, už dávno si ji nikdo příliš nevšímal, a navíc se o ní povídalo, jak moc je pyšná.

Maminka s tatínkem z ní byli nešťastní. „Karolínko, nedívej se pořád jen na sebe a všímej si okolí. Pozoruj přírodu, poslouchej ostatní berušky, kobylky a vůbec všechny příslušníky hmyzí říše.“ kladli jí na srdce rodiče.

Beruška však neposlouchala dobře míněné rady a dál si myslela, že jí ke štěstí stačí její krása. A tak jí časem zbyla opravdu jen ta krása. Krásná byla, to ano, ale chyběli jí kamarádi. Všechny ty berušky, které měly jiný počet teček, než se dle Karolínky na berušku sluší a patří, všichni ti motýli, kterým se posmívala, že vznikli z ošklivé housenky, ji přestali mít rádi.

Jednoho dne, když se na sebe opět pyšně koukala do zrcadla, zjistila, že už svou krásu nevidí tak jasně. Ve svém odrazu viděla jen smutnou berušku, která je na světě dočista sama. Chyběl ji totiž úsměv, ta nekrásnější ozdoba. Rozhodla se, že to změní.

Začala pomalými krůčky, do svého slovníku zařadila slova jako „děkuji“ a „prosím“ a ptala se ostatních, s čím jim může pomoct. Dokonce se každý víkend nabídla staré paní Kobylkové, co bydlela hned vedle, že jí zaletí pro nákup. Beruška Karolínka zahodila svou pýchu, získala přátele a brzy se jí na tváři opět objevil spokojený úsměv.