Bylo jednou jedno červené autíčko, které milovalo zimu. Mělo rádo sníh a velké chumelenice. Proto v jedné takové chumelenici vyrazilo na cestu do města.
Dojelo na křižovatku. Kudy by ale mělo jet? Pojede tou pěknou vyhrnutou silnicí? To je ale delší cesta. Ta druhá cesta byla totiž zkratka, ale v zimě se neudržovala. Byla plná sněhu.
„To projedu,“ řeklo si autíčko sebevědomě a vyrazilo na zasněženou cestu.
Klouzalo mu to pod kolečky, ale prodíralo se statečně skrz sněhové závěje. Už bylo skoro na kopci, když ucítilo, že zapadlo. Zadní kolečka se mu protáčela a klouzala ve sněhu. Nešlo to ani dopředu, ani dozadu. Autíčko začalo plakat a volat o pomoc.
Jeho volání uslyšel autobus. Přijel k autíčku. Autobus podal provaz autíčku, autíčko se chytilo a autobus zabral. Táhnul, táhnul, ale byl moc slabý. Brzy se i jeho kola začala protáčet a zapadla do sněhu. Tak tam zůstalo stát autíčko s autobusem a volali o pomoc oba.
Jejich křik vzbudil náklaďák. Dojel až k nim. Autíčko se uvázalo za autobus, autobus podal provaz náklaďáku a náklaďák vyrazil vpřed. Táhnul a táhnul, už už se auta skoro pohnula, ale nakonec sklouzla zase zpátky do sněhu. Náklaďák se chtěl rozjet znovu, ale sníh ho držel a nechtěl pustit. Zůstal tam tedy taky.
Jel kolem traktor a uviděl nešťastná autíčka zapadlá ve sněhu. Hned věděl, že jim musí pomoci.
„Proč jezdíš, tudy, ty popleto?“ ptal se červeného autíčka, když dojel na zasněžený kopec.
„Já mám moc rádo sníh. Ale zapomnělo jsem, že nemám tak velká kolečka jako ty, traktore. Já už dám příště pozor, opravdu. Jen mi, prosím, pomoz ven.“
A tak se autíčko uvázalo za autobus, autobus se uvázal za náklaďák, náklaďák podal provaz traktoru a ten si ho přivázal k sobě. Stačilo mu trochu zapufat a už táhnul autíčka za sebou jako husy na provázku.
„Hurá!“ radovala se autíčka a děkovala traktoru, že je zachránil.
