Adam byl velmi milý a hodný kluk. Se vším doma pomáhal, byl poslušný a nenáročný, nikdy se kvůli ničemu nezlobil. Jen jedna věc ho trápila. Jeho jméno. Adam měl totiž svátek 24. prosince, na Vánoce, a tehdy se slavily Vánoce, a ne jeho svátek. Neměl dort ani dárky, ani žádnou oslavu, ba dokonce si na něj nikdo ani nevzpomněl. Rozhodl se proto, že si změní jméno.
Šel tedy na městský úřad a zaklepal na první dveře, které tam uviděl. „Dále!“ ozval se drsný hlas zevnitř. Adam vešel dovnitř a představil se paní sedící za stolem, která na něj nedůvěřivě zírala zpod velkých brýlí. „Jsem Adam Novotný a chtěl bych si změnit jméno.“ „Jméno? No jméno… Ale to já to nedělám! Mně se zde platí daně. Chceš zaplatit daně?“ Adam zakroutil hlavou, a tak ho úřednice poslala k vedlejším dveřím. Tam však zase seděla paní, která měla na starosti vývoz smetí. „Opravdu neděláte změnu jména?“ ptal se Adam. I tato úřednice zakroutila hlavou a smutný Adam zase šel do dalších dveří.
Prošel snad celý úřad, ale nikdo mu změnit jméno nechtěl. Sedl si tam na lavičku a unavený přemýšlel, jaké jméno by si vybral. Petr? Ne, to má každý? Michal? Pche! Denis! Vtom ho to napadlo. Bude se jmenovat Rocky! Jako ten z toho filmu. Všichni ho budou obdivovat! S mnohem lepší náladou zase vstal a rozhodl se, že se půjde podívat do kanceláří ve druhém patře, když do úřadu vběhla máma s policistou. Byla vystrašená a rozzlobená. Myslela si, že se ztratil.
Když jim Adam vysvětlil, co tady dělá, policista se zasmál: „Víš co, Adame, jen si nechej své jméno takové, jaké máš. Je to velmi pěkné jméno. A tvé mámě oficiálně přikazuji, aby ti 23. prosince udělala velkou oslavu s dortem a dárky. Myslím, že tvoje máma bude souhlasit a ty za to nebudeš utíkat z domu, abys bez ní vyřizoval takové důležité věci.“ Máma a Adam souhlasili. Byl to přece oficiální příkaz. A od té doby se Adamův svátek vždy řádně slavil.
Tak větší kravinu jsem v životě dětem nečetla, ani dětem se taková blbost nelíbila. Ani na jednu hvězdu se to nehodí.