Jožka byl hodný kluk. Měl ale jeden ošklivý zlozvyk. Velmi často lhal. Byly to sice neškodné lži, ale i tak to byly lži a lhát se, jak říkala paní učitelka, nesmí. Proto se rozhodl, že si dá na Nový rok jedno pěkné předsevzetí – ať to stojí, co to stojí, nikdy už nikomu nezalže.
Jožka byl na sebe hrdý a těšil se, jak se polepší. Večer se ho máma ptá: „Už sis umyl zuby?“ Jožka chtěl v prvním momentě zalhat. Pak si však uvědomil, že si dal předsevzetí, a tak zakroutil hlavou a šel si je umýt. Byl na sebe hrdý, líbilo se mu to. Ale postupně, jak ubíhaly dny, zjistil, že mluvit stále pravdu nebylo vždy jednoduché.
První týden po vánočních prázdninách psali písemku z matematiky. Samozřejmě že se neučil, a tak trošku u písemky opisoval od svého spolužáka Marka. Učitelka však na to přišla při opravování písemek a Jožku zavolala do kabinetu. „Psal jsi tu písemku sám?“ Jožka zaváhal. Chtěl zalhat, ale vzpomněl si, co si slíbil na Nový rok. „Ne, paní učitelko!“ Učitelka si vzdychla. „Kdo ti tedy pomáhal? Řekni pravdu, nelži.“ „Byl to Marek.“ Jožka byl se sebou spokojený. Méně s ním však byl spokojený Marek, který kvůli Jožkovu prozrazení zůstal po škole.
Druhý den přišla navštívit Jožkovy rodiče teta Růža. Byla tlustá a ošklivá a oblečené měla hnusné křiklavé šaty. Jožky se na ně zeptala: „Co říkáš, můj drahý, na mé nové pěkné šaty?“ „Vypadají odporně!“ řekl opatrně Jožka. „Vypadáte v nich ošklivější a tlustší, než opravdu jste.“ Teta Růža nevěřila vlastním uším a skoro se polila kávou. Mámě téměř zaskočil koláč a otec pustil z rukou skleněnou mísu. Jožka však byl spokojený, mluvit pravdu je ještě zajímavější než lhát. Teta Růža se však rozzlobila a dušovala se, že už k nim nikdy nepřijde.
Večer si máma s tátou zavolali Jožku a domluvili mu. Mluvit pravdu je sice hezké, ale někdy pravdou můžeme lidem i ublížit. Jožka si uvědomil, že to přehnal. Druhý den zavolal tetě Růže a omluvil se jí. A od té doby sice stále dodržoval novoroční předsevzetí a nelhal, ale pravdu říkal tak, aby to jiné nebolelo.
