Stalo se to v jeden chladný lednový den. Marek kráčel s mámou po zasněženém parku a těšil se na to, až bude konečně doma, v teple. Najednou uslyšel tiché kňučení. Zastavil mámu a společně se podívali pod jednu z laviček nedaleko. Bylo tam malé štěně.
Třáslo se strachem i zimou. Zřejmě bylo i hladové. Marek vytáhl štěně zpod lavičky a přitulil se k němu. Štěňátko se ani nebránilo, ucítilo totiž lidskou lásku a teplo. Marek se podíval na mámu a ta mlčky přikývla. I jí bylo štěňátka líto. Věděla, že lidé se v tomto povánočním období zbavují zvířátek, které dostali pod vánoční stromeček. Zřejmě ani tohle už nikdo nechce. A tak si štěně nechali. Dobře ho doma vykoupali, nakrmili a celý večer si s ním hráli. Dali mu i jméno. Bella. Marek byl spokojen a nechtěl ani myslet na to, co by se se štěňátkem stalo, kdyby ho nenašli. Stali se z nich nejlepší kamarádi.
Tak uběhl týden, dva… Oteplilo se a Marek šel s maminkou a Bellou na procházku. Najednou zaslechli křik: „Tati, tati, to je Lujza!“ Holčička se rozběhla k Markovi a Belle. Chtěla si pejska vzít do náruče, ale pejsek se nedal. „To je můj pes! Okamžitě mi ho vrať!“ křičela holčička. Najednou přišel otec holčičky a holčičku odtáhl. „Promiňte, promiňte, kdysi to byl náš pes! No všechno doma rozbíjel, tak jsme ho museli dát pryč! Ale teď, když jsme ho našli, bychom si ho možná mohli vzít zpět. Dali bychom ho do sklepa.“
Marek se zděšeně podíval na holčičku i na jejího otce. „To není Lujza, to je Bella. A je to můj pes. Můžete se stydět, co jste tomu štěňátku udělali, nebýt nás, určitě by zde zemřelo zimou a hladem.“ Marek popadl Bellu i mámu za ruku a táhl je pryč. „Mami, vidíš to, jací dnes žijí lidé? Myslí si, že štěně je jakási věc, které se mohou zbavit, když se jim už nechce o něj starat!“ Máma přikývla. „Je to tak, Marku, je třeba jen doufat, že takových nechtěných dárků nebude mnoho. Každý pejsek si totiž zaslouží svůj domov.“ A všichni tři šli domů.
