Natálka a zimní vločka

Když skončí podzim, začne zima. Venku trochu více přituhuje. Na autech se ráno vytváří námraza a silnice začnou klouzat. Každé dítě netrpělivě očekává první sníh. To ale ještě netuší, že jednou může s první vločkou přijít i něco kouzelného.

Ve městě bydlela holčička jménem Natálka. Její zrzavé vlásky se kroutily do všech stran a modré oči jí svítily jako křišťálová studánka. Tehdy i ona seděla u okna a sledovala, jestli začne sněžit. Trpělivě vzhlížela na oblohu, až to skutečně přišlo. První vločky padaly z nebe a lehce sedaly na zem. Všechny děti se radovaly a Natálka u svého okna taky.

Chtěla se sněhu dotknout, a tak otevřela okno a malou škvírkou prostrčila svou ruku ven. Natáhla dlaň a čekala. Pár malinkých vloček ji zastudělo na prstech, ale pak se stalo něco neuvěřitelného. Na dlaň jí přistála velká vločka. Byla skoro přes celou její ruku. Nechtěla se roztopit. Natálka se na ni nevěřícně koukala a nechala dlaň nataženou.

Vločka se z ničeho nic zvedla, postavila se Natálce na dlani, protáhla se a promluvila: „To byla ale dlouhá cesta. Padám až z toho nejvzdálenějšího mraku. Jsem kouzelná vločka. Když na mě foukneš a já poletím, tak si můžeš něco přát. Co bys chtěla, Natálko?“

Holčička se dívala na svou dlaň, kde stála krásná a kouzelná vločka. Pak se nadechla a povídá: „Já bych si přála…“ „Počkej, Natálko, nic neříkej. Své přání si musíš zašeptat jen pro sebe. Tak a teď se nadechni a co nejvíc foukni, ať letím co nejdál. A jak poletím, tak si něco přej,“ skočila jí do řeči vločka.

Dívenka se zrzavými vlasy zavřela oči, nadechla se a foukla do dlaně. Vločka se vznesla a ve větru se točila jako pírko. Natálka si mezitím něco pro sebe zašeptala. Pak ještě chvíli pozorovala padající sníh.

Na druhý den, když Natálka vstala, bylo všude bílo. Sněžilo celou noc a bílá barva pokryla celou krajinu. K Natálce do pokojíčku vešla maminka a povídá: „Dneska mám volno. Nemusím do práce. Užijeme si spolu celý zasněžený hezký den.“ Natálka radostí vyskočila z postele a maminku objala.

„To je super! Já mám takovou radost,“ vesele kolem maminky poskakovala. Na okně se zatím něco zalesklo. Když se tam Natálka koukla, spatřila na parapetě kouzelnou vločku. Ta zamávala, mrkla na ni a s větříkem odletěla. V tu chvíli to holčičce došlo. Vždyť ona si přála, aby na ni měla maminka více času a aby byla více s ní. A vločka jí to splnila. „Děkuji,“ zašeptala Natálka za odlétající vločkou.

Možná i tobě někdy spadne na dlaň kouzelná vločka. Tak pak zavři oči, foukni do dlaně a něco si přej.