Všechny děti čekají na 5. prosince. V noci z pátého na šestého totiž chodí Mikuláš a nechává všem hodným dětem v botách sladkosti a ovoce. Sourozenci Zuzka a Daniel také netrpělivě čekali na ráno, aby v kozačce našli ráno sladké dobroty.
Kozačky si pořádně vyčistili a vložili do okna. A pak šli spát. Ráno se vzbudila první Zuzka. Bratra nechala spát a rozběhla se k oknu s kozačkami. Když však spatřila svou kozačku, překvapením zůstala nevěřícně stát. Její kozačka byla prázdná, zatímco Danielova plná k prasknutí. Zuzka se zlostí div nevyvrátila. Rozběhla by se k rodičům a také by se rozplakala, ale rodiče už dávno odešli do práce.
Vrátila se tedy do postele a začala vzlykat. „Co ti je, co řveš?“ zeptal se rozespalý Daniel. „Nic jsem nedostala. Vůbec nic, ani jednu mandarinku!“
„No, asi jsi neposlouchala,“ pokrčil ramenem bratr s úšklebkem na tváři a šel se podívat do své kozačky. Byla tak plná! Sladkostí nepočítaně, a dokonce i takové, které ještě nikdy nejedl.
„Dej mi aspoň něco zkusit,“ žadonila Zuzka.
„Nech si o tom zdát! Je to moje, ty jsi přece neposlouchala. To ví i Mikuláš.“
Děti se vychystaly do školy a odešly z domu. Zuzka celý den truchlila a přemýšlela, s nikým v celé třídě nemluvila, ale o tom, že nic nedostala na Mikuláše, nikomu nic neřekla. Zato Daniel se celý den nacpával sladkostmi.
Večer, když přišli domů z družiny, rodiče už byli doma. Máma si všimla, že je Zuzka smutná, a zjistila proč. Strašně se na Daniela rozzlobila. Daniel, ten nezbeda, totiž v noci vstal, přeložil si Zuzčiny balíčky do své kozačky, lehl si zase do postele a tvářil se jakoby nic. A chudera Zuzka si myslela, že na ni Mikuláš zapomněl!
Daniel měl vrátit sladkosti sestře, ale žádné mu nezůstaly, protože všechny snědl. Musel tedy rozbít pokladničku a sestře koupit nové. Ta se však stejně nejvíc radovala z toho, že na ni Mikuláš přece jenom nezapomněl.
