Byl jednou jeden myšák a ten se jmenoval Miki. Žil ve svém malém útulném domečku v díře stromu. Neměl rád samotu, tak se rozhodl, že pozve na návštěvu svého bratrance myšáka Rikiho. Světničku uklidil a připravil oběd. „Pěkně vítám!“ přivítal Rikiho u dveří.
Oba kamarádi si pochutnávali na bramborách, jehněčích žebírkách a lahodných sýrech. „Ochutnej víno!“ pobízel ho Miki. „Je to pravý nektar!“ „To je úplná královská hostina!“ odvětil Riki. Pochutnávali si na dobrůtkách a vyprávěli si příběhy. Jenže jejich klid vyrušil mlsný kocour. Skočil do jídelny a vystrčil své ostré drápy. „Rychle!“ zapištěl Miki. „Musíme se schovat do skrýše!“ Za okamžik byli oba myšáci v bezpečí. Ale že měli namále.
Kocour se však nechystal odejít. Snědl zbytek jídla, který po myšácích zůstal. Jenže jeho žaludek byl ještě hladový, proto se kocour rozhodl, že si na Mikiho a Rikiho počká. Aby jim znepříjemnil pobyt ve skrýši a dostal je z ní co nejdříve ven, začal mňoukat a škrábat na stěnu. Ani jeden zvuk nebyl zrovna příjemný, ale Riki a Miki se nehodlali takhle rychle vzdát. Snažili se zacpat si uši, aby nemuseli poslouchat skřípání a úporné mňoukání kocoura. Přemýšleli jak se dostat ze skrýše a proklouznout kocourovi ven. Počkali až bude kocour otočený zády, aby mohli nenápadně a potichoučku uniknout z jeho spárů. Kocourovi už docházely síly a byl dost unavený. Víčka se mu pomalu ale jistě zavírala. To byla jedinečná šance pro myšáky. Měli však ještě jeden nápad jak se kocourovi pomstít za překaženou hostinu. Spal tak tvrdě, že vzali provaz a zavázali mu nohy k sobě. Pak mu zapištěli do ucha a dali se na útěk. Kocour se lekl a než se stačil vzpamatovat, tak už Miki a Riki byli ze světničky venku. Kocour se rozzlobil a vystartoval za nimi. Jenže svázané nohy mu to nedovolily a on spadl na čumák. Dva malí kamarádi ho obelstili a chudák kocour si nevěděl rady. Škemral a škemral. Nakonec se všichni domluvili. Myšáci ho rozvázali a kocour musel na oplátku slíbit, že je nechá žít a nebude je lovit.
