Na jedné louce žila kobylka a mravenec. Kobylka si celé dny skákala na slunci, zatímco mravenec pilně pracoval a pořád něco někam nosil. Kobylka z toho byla celá udivená, přiskákala k němu a ptala se ho:
„Prosím tě, mravenče, řekni mi, proč v tak krásný slunečný den pracuješ? Proč také nejdeš lenošit na sluníčko jako já?“
„Víš, kobylko,“ povídá mravenec, „já si dělám zásoby na zimu. Léto skončí a co potom? Přijde zima, všude bude sníh a mráz, kde potom vezmu jídlo?“
Kobylka se jen lehkomyslně usmála: „Vždyť je zima ještě daleko. V tak krásné teplé dny bychom si měli spíš užívat a povalovat se.“
„Dělej, jak myslíš, kobylko,“ povídal mravenec a dál se lopotil kolem mraveniště.
Kobylka odskákala pryč. Našla si pěkné místo na sluníčku a ohřívala si nožky.
Tak to šlo den za dnem. Kobylka seděla na sluníčku a sledovala, jak mravenec pracuje a nosí si zásoby. Jí se ale nechtělo nic dělat, vždyť bylo tak krásně a zima pořád daleko.
Jednoho dne ale zima stejně přišla. Kobylka se nestačila ani divit, jak rychle napadl první sníh. Byla jí zima, a tak zalezla do svého obydlí. Měla hlad, ale nikde nenašla nic, co by mohla sníst. Vzpomněla si na mravence. Ten si až nyní lenošil v mraveništi, obklopen zásobami jídla, které si nanosil přes léto a podzim.
Kobylka zaplakala, v bříšku jí kručelo hlady. Kdyby tak místo polehávání na sluníčku také myslela na zimu. Nezbylo než jít prosit zvířátka v okolí, zda se nad ní neslitují a něco jí nedají. Došla i k mravencovi.
„Tak vidíš, kobylko. Kdybys myslela na zimu už v létě, mohla jsi mít také zásoby,“ povídal mravenec.
„Teď už to vím. A slibuji, že když přežiju zimu, budu si už pamatovat, že mám více myslet dopředu. Taky si nanosím zásoby a nebudu se jen povalovat.“
Mravenec pozval kobylku na návštěvu, nechal ji u sebe ohřát a podělil se s ní o jídlo. Na cestu jí pak ještě dal něco na zub domů.
„Děkuji ti, mravenečku,“ řekla kobylka. „Nejen, že si v létě udělám své vlastní zásoby, ale za to, že jsi ke mně byl tak hodný, pomohu nosit zásoby jídla i tobě.“
Zima odešla, přišlo jaro a po něm léto. Mravenec opět pilně pracoval a nosil drobečky do mraveniště. A kobylka? Už se neposmívala ani nedivila, dokonce se ani nepovalovala na sluníčku. Místo toho nosila zásoby do svého domečku. A když jí zbyl čas, pomáhala nosit jídlo i mravenečkovi. Na další zimu budou oba připraveni a ani jeden nebude muset strádat hladem.
