Je tomu již dávno, co po světě chodil jeden starý a unavený, avšak velice moudrý a dobrosrdečný buvol. Jmenoval se Lucky a žil v Africe, a to poblíž pralesa, v němž na rozvětveném stromě bydlela snad ta nejneposednější opice pod Sluncem.
Jakmile se Lucky každý den vrátil z pastvy, rád odpočíval ve stínu stromů. Někdy jen tak ležel a pozoroval, co se děje v okolí, ale někdy si rád s plným žaludkem zdřímnul. Avšak od jednoho dne se začaly dít divné věci. Ta nejneposednější ze všech opic mu začala dělat naschvály.
Jednou, když Lucky tvrdě usnul a občas i nahlas chrápal, někdo ho zatahal za ocas. Než starý buvol stihl otevřít své oči a než se stačil postavit na nohy, nikoho ve svém okolí neviděl.
Dalšího dne se pod stejným stromem opět uložil k odpočinku. Jakmile zamhouřil oči, někdo ho štípnul do pravého ucha. Tentokrát opět nikoho nepřistihl.
Další den se Lucky rozhodl, že si svoji poobědovou siestu raději dopřeje pod jiným stromem, kde ho snad nikdo nebude obtěžovat. Avšak pod stromem, kde poslední dva dny odpočíval, se uvelebil jiný z buvolů. Byl také starý, avšak každý věděl, že je to velký bručoun.
Jak tak pořádně usnul, najednou mu někdo skočil na záda. Buvol se ihned probral a spatřil opici, jak mu visí za jedno ucho. Začal sebou šít a jakmile opice spadla, začal ji pronásledovat. Opici a starého buvola bručouna však po celou dobu sledoval ten dobrosrdečný a moudrý buvol – Lucky. Neváhal a rozběhl se opici na pomoc.
Lucky s opicí na zádech odcválal do bezpečí a opice mu byla nesmírně vděčná. Tížilo ji svědomí, a proto se Luckymu svěřila s tím, že to ona jej nenechala několik dní po sobě vyspat a odpočinout si. „Odpouštím ti,“ pošeptal jí Lucky do ucha a poté se na ni pousmál a řekl jí moudro, které si opice zapamatovala a vždy se jej nadále držela. A jak znělo? „Chovej se k ostatním tak, jak chceš, aby se ostatní chovali k tobě.“
