Máša a medvěd vyrazili do lesa, aby si poslechli, jak ptáčci nádherně zpívají. Medvěd chtěl Mášu naučit, jak kterého ptáčka pozná podle zpěvu. Posadili se na kámen vyhřátý od sluníčka a poslouchali.
„Ku-ku, ku-ku, ku-ku,“ neslo se ztichlým lesem.
„To je kukačka,“ zašeptala Máša.
Medvěd pokýval hlavou. Pak zvedl prst. Máša se zaposlouchala. Z kraje lesa k nim doléhal nádherný melodický ptačí hlas, jako kdyby hrál někdo na flétnu.
„Slavík?“
Medvěd zavrtěl hlavou a napsal do hlíny klackem KOS.
„Netušila jsem, že umí tak pěkně zpívat.“
Náhle se ale jeho zpěv změnil ve varovné tik-tik-tik. Než se Máša stačila zeptat, co kosa přinutilo tak změnit notu, ozval se další hlas. Ale rozhodně nepatřil žádnému z ptáků.
„Hola, hej! Našel jsem houbu, Láďo!“
Medvěd sklopil uši k hlavě. Takový křik v lese? No tohle!
„Já mám jenom nějakou prašivku, Jirko,“ křičel přes půlku lesa druhý hlas.
„Jé, hele! Tady roste strom!“
„Však jsi taky v lese, ty troubo,“ odpovídal druhý hlas opět křikem přes půl lesa.
„No jo, ale tenhle je takovej zakroucenej. Vypadá jako moje babi.“
K Máše a medvědovi přiskákala veverka. Byla celá vylekaná.
„Co je to za hluk? Vzbudilo mě to ze spaní. V lese se přece takto nekřičí.“
„Nám zkazili poslouchání ptáčků. Jsou slyšet jenom oni a všichni ptáci radši někam odletěli,“ postěžovala si Máša veverce.
„S tím se musí něco udělat. To přeci nejde, aby si každý do lesa přišel zakřičet. Jak k tomu přijdeme my a ostatní zvířátka v lese?“ zlobila se veverka.
Medvěd přikývnul a všichni tři se začali domlouvat, jak ty dva uřvané ptáčky vytrestat. Medvěd nastražil několik hub na mýtinu do mechu. Tam si na ně počíhají v úkrytu. A nemuseli čekat dlouho.
„No ty kráso, to je hub! Jirko, dělej, upaluj sem!“
„Houby? Houby! Kecáš!“
„Nekecám, vážně. Poběž a uvidíš sám.“
Oba hluční kluci se seběhli kolem hub. Nasbírat si je už ale nestihli. Medvěd vyskočil a dal si dráp před pusu, aby naznačil, že mají být zticha. Jenže hoši se polekali a začali křičet. Tak přiběhla veverka a každému nacpala do pusy šišku. To bylo najednou ticho!
„V lese se nekřičí!“ napomenula kluky Máša.
Kluci jen valili oči a nechápali, co se to děje.
„Ještě jednou budete plašit zvířátka a ucpeme vám pusu něčím mnohem ošklivějším, než je šiška,“ zdůraznila veverka. „A teď upalujte domů a všem řekněte, že v lese se křičet nemá.“
Kluci poslušně přikývli a utíkali domů. Na houby úplně zapomněli. Když se vydali do lesa chlapci příště, šli po špičkách a sotva je někdo slyšel šeptat. Máša s medvědem tak mohli v klidu naslouchat ptáčkům a veverka pospávat na své oblíbené větvi. Kluci zjistili, že když v lese nekřičí, slyší zpěv ptáků a šumění stromů a to byla ta nejkrásnější hudba, jakou kdy slyšeli.
