Byla jednou jedna liška, která číhala na malá králíčata. Měla hlad a chtěla je sežrat. Jenže se objevil jelen, strážce lesa, a lišku vyhnal a potloukl svým parožím. Liška před ním utíkala, až doběhla k řece.
Proud vody byl docela prudký, ale když se ohlédla, spatřila za sebou uhánějícího jelena, jak se žene na ni. Bez dalšího váhání skočila do vody a začala plavat na druhý břeh.
Nebylo to ale lehké. Rychlý proud lišku stále strhával do hloubky, ale nakonec liška mohutnými záběry tlapek přece jen dosáhla druhého břehu. Tam ulehla do trávy a celá vyčerpaná oddechovala.
Brzy se objevil roj much, které se živily krví zvířat. Mouchy se usadily na lišce a začaly z ní sát krev. Liška byla ještě moc slabá, aby před nimi utekla, a tak ležela klidně a tiše.
Šel kolem ježek. Když to uviděl, hned se mu lišky zželelo.
„Nech mě ty mouchy zahnat,“ řekl lišce.
„Ne, ne!“ zvolala liška. „Neruš je, prosím. Už jsou najedené, víc krve mi nevypijí. Když bys je ale odehnal, bojím se, že by přiletěl další hladový roj a ten by mi vysál zbytek krve.“
„Vidím,“ povídá ježek, „že raději snášíš malé zlo, než abys riskovala větší.“
Tady známá bajka končí. Ta naše ale ne, protože náš ježek byl chytrý ježek. Šel na kraj lesa, kde bydleli lidé, kteří zachraňují volně žijící zvířátka, a dovedl je ke zraněné lišce. Lidé lišku uzdravili a zase ji vypustili zpátky do lesa, kde dnes spokojeně žije i se svým novým přítelem ježkem.
Bylo to moc hezký