Byl pěkný letní den, sluníčko svítilo a na mýtince za lesem se vyhřívala liška Amálka. Užívala si teplých paprsků a přemýšlela, čím by se mohla zabavit, když vtom ji napadlo, že dlouho nebyla u své babičky, lišky Bystroušky. Babička bydlela nedaleko v hustém lese, a tak se za ní Amálka hned vydala.
„Dobrý den, babičko,“ zavolala Amálka, hned jak dorazila na místo. „Zdravím tě, Amálko, kde se tady bereš?“ odpověděla babička a vylezla z hustého křoví, kde byla schovaná. „Byla jsem na mýtince za lesem a nudila jsem se,“ odpověděla Amálka. „Babičko, prosím, vyprávěj, jak jsi byla malá lištička jako já,“ začala prosit a pohodlně se usadila vedle babičky.
Bystrouška se usmála a začala vyprávět: „Když jsem byla malá liška, jen o trochu menší, než jsi ty, chytil mě v lese myslivec a odnesl mě do své myslivny, aby měl jeho vnouček zvířátko na hraní. Mně se tam ale nelíbilo…“ babička se najednou zarazila. „Amálko, ale ty tenhle příběh přece znáš, copak jste se o něm ve škole neučili?“ zeptala se babička. „Ve škole?“ podivila se Amálka. „Jakpak bychom se o něm mohli učit?“
„Ty nevíš, že jsem tak slavná, že o mně byla napsaná knížka?“ začala se babička chlubit. „Jmenuje se Liška Bystrouška a podle ní dokonce nějaký pan Janáček napsal operu,“ pokračovala důležitě.
„Co je to ta opera?“ vyptávala se Amálka. „To je taková hra, ve které lidé hrají na hudební nástroje a jiní lidé do toho zpívají nějaký příběh. Třeba o mně,“ odpověděla babička a začala si broukat. „To musí být ale krása,“ zamumlala zasněně Amálka. „Babičko, myslíš, že i lišky mohou hrát operu? Mně by se to moc líbilo,“ zavrtěla se. „Proč by ne, třeba budeš první operní liška a budeš jednou tak slavná jako já. Ale teď už utíkej domů, ať o tebe nemá maminka strach,“ postrčila babička vnučku čenichem a rozloučila se s ní.
Amálka ten večer usínala s představou, jak bude jednou zpívat v opeře a bude z ní tak slavná liška, jako je její babička, liška Bystrouška. A hned si začala broukat, stejně jako ona: „Hm, hm, hm, hm…“ dokud s úsměvem na tváři neusnula. Dobrou noc.
