V jednom lese žila liška. Na kraji lesa byl rybník a tam žil zase čáp. Jednoho dne se ti dva spřátelili. A jako svého nového kamaráda pozvala liška čápa na večeři.
„Nebyla bych to já, kdybych na něj nepřichystala nějakou habaďúru,“ zhodnotila samu sebe rozumně liška. A už si lámala hlavu, co čápovi při večeři provede. A pak to přišlo – nápad, jaký se může zrodit jenom v zrzavé liščí hlavě! Liška se při tom pomyšlení smála pod vousky už teď.
Večer, když dorazil čáp, naservírovala liška řídkou kaši do mělkých talířů. Sama ji hned začala z talíře vylizovat. Čáp ale se svým dlouhým zobákem nebyl schopný z mělkého talíře sníst ani sousto. To liška samozřejmě věděla a schválně to tak na něj narafičila. Sama dál mlaskala a povídá čápovi: „Jez, co nejíš? Nechutná ti snad kaše, kterou jsem připravila?“ Čáp ještě chvíli bojoval, ale bohužel se mu nic sníst nepodařilo.
„No to je škoda, že sis dnes nedal. Kašička byla velice dobrá. Tak třeba příště budeš víc při chuti,“ pověděla mu s předstíranou laskavostí liška.
„No ano, příště to určitě bude lepší. Zvu tě na oplátku zítra na večeři,“ odvětil čáp. Lišku sice dost překvapilo a rozladilo, že čáp není rozčilený, když mu provedla takovou parádní lumpárnu, ale s pozváním souhlasila. Kdo by taky odmítl večeři zadarmo… Poté se hladový čáp odebral domů.
Druhého dne navečer dorazila liška k čapímu obydlí, aby se u nového přítele čápa dosyta najedla. Už u dveří cítila tu vůni… Čáp jistě přichystal náramnou delikatesu. A taky že ano. Připravil výbornou rybí polévku. Liška se usadila a mlsně se olizovala. Čáp před ni postavil vysoký a velmi úzký džbán – jako stvořený pro dlouhý a štíhlý čapí zobák.
„Jen si, liško, dej, dneska se mi rybí polívečka obzvlášť povedla,“ pobízel ji čáp. No liška se snažila, a jak! Ze džbánu se ale najíst nezvládla. Vztekla se, až se jí všecičky chlupy zježily.
„Pročpak se zlobíš, drahá přítelkyně? Jen jsem ti oplatil tvé pohoštění stejným způsobem. Jak jsi naservírovala ty mně, tak já tobě. Co se ti na tom nelíbí?“
Tím lišku zahnal do kouta, protože na to neměla co říct. Myslela si, jak není zběhlá v dělání naschválů a jak se může všem napáleným posmívat, ale tentokrát někdo dostal ji. Najednou se jí nezdálo, že vystřelit si z kamaráda je tak skvělý nápad. No co naplat, dnes půjde spát hladová.
Ještě mnohokrát se pak čáp i liška zvali na večeři, ale vždy to už proběhlo přátelsky a jeden druhého hostili, jak se patří.
