Liduška byla blonďatá holčička, která trávila nejvíce času v lese. Moc ráda si tam četla, odpočívala a dávala do krmelců různé dobroty pro srnky. Milovala, když si mohla jen tak lehnout do mechu, cítit vůni hříbků a zkoušet lesní ovoce, které rostlo všude kolem. Jednou ale Liduška potkala v lese někoho, koho ještě nikdy neviděla. Ani vlastně netušila, že někdo takový existuje.
Bylo nádherné barevné podzimní odpoledne. Vzduch už byl chladný, ale sluníčko přesto krásně hřálo. Liduška procházela zrovna kolem kapradí a hledala někde v zákoutí lesa schované hříbky, když v tu chvíli uslyšela slabé cupitání. Otočila se, a nikdo nikde nebyl.
Za chvíli slyšela i jemný hlásek. „Kde jsem to jen dala. Já jsem ale popleta. Co teď budu dělat?“ Liduška si klekla za strom, aby ji nebylo vidět, a hledala, odkud hlásek vychází. Po chvíli uviděla malou vílu. Byla celá zelená. Jen hlavu jí zdobila červená čepička a na sobě měla červený kabátek. Poskakovala mezi kapradím a borůvčím a bez ustání něco hledala. Liduška si protřela oči, myslela si totiž, že se jí to jen zdá. Když ale malá víla přihopsala blíže k ní, pochopila, že to není jen sen.
Liduška vykoukla zpoza stromu a zeptala se: „Ahoj vílo, copak hledáš?“ Víla se tak lekla, až spadla na zadek. Vůbec netušila, že tam Liduška je. „Neboj se, neublížím ti, jen ti chci pomoct,“ ujistila rychle vílu Liduška.
Víla se nejdříve bála a styděla. Pak ale spustila svým jemným hláskem: „Já jsem lesní víla. Dávám pozor, aby se tady zvířátkům nic nestalo. Ale teď jsem všechno pokazila. Ztratila jsem svou hůlku. Ta mi pomáhá, aby zimní mrazík nepřišel dříve, než má. Když se někde objeví a je teprve podzim, hůlkou ho rozpustím, aby vše bylo tak, jak má být. Jenže mrazík se už začal ukazovat a broučci ještě nejsou na zimu připravení. Je moc brzo. Jenže já nemám hůlku, abych tomu zabránila.“
Liduška neváhala, hned začala něco podnikat. „Neboj se, lesní vílo, já jsem větší, a tak vidím do větší dálky. Pomůžu ti hůlku najít, abys vše mohla napravit a zachránit broučky,“ řekla Liduška a dala se do hledání. Znala v lese každý kout a každý strom i noru. A tak začala vše prohledávat. Lístek po lístku, mech po mechu a strom po stromu. Lesní víla samozřejmě hledala taky.
Uběhlo pár hodin a Liduška prošla snad celý les. Sedla si na zem a přemýšlela, kde by mohla ještě hůlka být. Přece se nevypařila. Liduška věděla, že na tom závisí život broučků, a tak to nechtěla vzdát. A pak ji ještě něco napadlo. Vylezla na strom, kde měla hnízdo straka. To je totiž ptáček, kterého lákají třpytivé a lesklé věci. Samozřejmě tam byla i hůlka. Tak moc se strace líbila, že si ji odnesla do svého hnízda.
Liduška rychle hůlku popadla a odnesla ji víle. Víla moc poděkovala a co nejrychleji začala poskakovat po lese a dávat věci do pořádku. Liduška byla ráda, že vše dobře dopadlo.
Když se ale podívala na strom k hnízdu, viděla, jak straka smutně sedí na větvi. Byla nešťastná, že jí někdo odnesl třpytivou věc z hnízda. Lidušce jí bylo líto. Vytáhla z kapsy malinké zrcátko, které se taky krásně třpytilo. Zamávala na straku a na sluníčku se zrcátko zablýštilo. Pak natáhla ruku a ukázala strace, že si ho může vzít. Ta přiletěla a zrcátko si šťastně odnesla do hnízda. Lidušce se dokonce zdálo, jako by se na ní straka usmála. Liduška byla moc ráda, že zase mohla nějak pomoct lesu a zvířátkům, která v něm žijí.
