Uprostřed velkoměsta bylo obrovské letiště. Parkovala tam velká i malá letadla. Menší létala na vyhlídkové a poznávací výlety, větší odnášela mnoho lidí na dovolené a létala do vzdálených zemí. Mezi velkými letadly se ale našlo jedno, které bylo nešťastné. Chtělo si poletovat jen tak nad krajinou a tak rychle, jak by samo chtělo. Nechtělo převážet spoustu lidí a mít každou trasu naplánovanou dopředu. Proto se rozhodlo, že si začne létat podle sebe. Alespoň do chvíle, než málem způsobilo havárii.
Stalo se to zrovna, když bylo krásné slunečné odpoledne. Velké cestovní letadlo mělo letět na daleký ostrov. Když do něj lidé nastoupili, nezůstalo žádné místo volné. Cestovní letadlo bylo úplně plné. Pilot si sedl do své kabiny, zkontroloval řízení, přivítal cestující a zapnul motory. Pomalu vzlétl nahoru až do nebe. Vše klapalo podle plánu. Lidé v letadle byli spokojení, pilot měl let pod kontrolou a bylo se v tom hezkém počasí i na co dívat.
Když tu najednou si letadlo usmyslelo, že to tak nechce a že ho to prostě nebaví. Chtělo být volné jako pták. Létat si podle sebe. Tu zrychlilo, tu prudce začalo zatáčet, tu zase stoupat. Pilot nevěděl, co má dělat. Zkoušel všechny řídicí páčky. Nic nefungovalo. Letadlo vyplo ovládání. Létalo si, jak jen chtělo. Nahoru, dolů, doprava a pak zase doleva. Úplně zapomnělo, že veze tolik lidí s sebou. Po chvíli se ale stalo něco nepředvídatelného.
Z ničeho nic se na obloze objevily mraky. Rychle se shlukovaly k sobě a za pár sekund začalo pršet. Zvedl se vítr. Viditelnost se náhle zhoršila. Déšť bušil do letadla ze všech stran. Letadlo dostalo strach. Nemělo sílu letět proti větru a cítilo, že musí přistát.
Ale kde? Vždyť kvůli tomu, jak si dělalo, co chtělo, úplně změnilo směr. Není blízko žádného letiště. Rozhlíželo se kolem sebe, až v dálce uvidělo velké pole. Dost prostorné a dlouhé na to, aby tam mohlo přistát. A tak napnulo všechny své síly a nasměrovalo se tam.
Pilot měl strach, snažil se letadlu pomoct, ale řízení pořád dost nefungovalo. Letadlo se přibližovalo k poli. Brzdilo, co mohlo. Nakonec po pár nárazech stálo na velkém prostoru mezi obilím. Cestující začali tleskat. Byli šťastní, že to dobře dopadlo.
Pilot letadlu děkoval: „Děkuji ti, letadlo, že jsi s námi všemi tak hezky přistálo. Jsi náš hrdina.“ Letadlo se zastydělo. Všichni mu sice děkovali, ale nikdo netušil, že za to mohlo ono samo, že se dostali do bouřky. Muselo se přiznat. Začalo nahlas mluvit, aby všichni cestující slyšeli.
„Nejsem hrdina. Sice jsem vás zachránilo, ale do bouřky jste se dostali mojí vinou. Nebavilo mě létat podle předpisů, proto jsem všechno řízení vypnulo a létalo si, jak jsem chtělo. Jenže pak přišla bouřka. Je mi to líto. Už vím, že nemůžu být tak tvrdohlavé. Musím spolupracovat s pilotem. Nezlobte se,“ letadlo smutně sklopilo světla.
Cestující i pilot letadlu odpustili a byli rádi, že všichni vyvázli živí. Domluvili se, že někdy mu dovolí pár vyhlídkových letů, aby se vyřádilo a nabažilo. A letadlo zase slíbilo, že už si nikdy nebude dělat věci sobecky po svém.
