V jednom malebném údolí, jímž protékala řeka, se nacházela maličká vesnička nazývající se Dejvice. Každý si myslel, že je to vesnička, kde je každý z obyvatel štědrý a rád se dělí. Opak byl ale pravdou. Většina z místních byla lakomá a škudlila každou korunu. Ve vesnici neměli dokonce ani hodiny odbíjející pravé poledne, které dříve bývaly ozdobou vesničky.
Avšak králem všech lakomců byl místní švec. Chlap jako hora, který se nestyděl okrádat lidi. Myslel si, že je naprosto nepostradatelný a jeho práce bude vždy třeba. Měl veliké zásoby vyrobených bot, a to jak pro vyšší vrstvu, tak i pro své chudší sousedy. Avšak kdo si boty nasadil na nohy, daleko v nich nedošel, protože se rozpadly.
Jednoho dne se stala věc, se kterou lakomý švec vůbec nepočítal. Kde se vzal – tu se vzal ve vesnici švarný hoch, který byl pravým opakem lakomého švece. A co dál? Byl to také švec.
Jindra – tak se jmenoval mladý hoch, jemuž práce nebyla cizí. Ve výrobě nových bot se vyžíval, což bylo znát. Tak krásné boty snad ještě neviděl ani ten starý chamtivý a zkušený švec.
Když šel jednou okolo Jindrovy dílny sám pan král, jenž se o Jindrově šikovnosti doslechl, lakomec jen stál za plotem s otevřenou pusou a pozoroval. Král si u Jindry nechal udělat několik párů bot, a to nejen pro sebe, ale také pro královnu a dokonce i pro princeznu.
Král byl Jindrovou odvedenou prací tak unešený, že mu nabídl práci v královské dílně. Jindra neváhal a nabídku od pana krále přijal. Jak to uslyšel lakomý švec, jen se tloukl do hlavy a pochopil, že nemá smysl okrádat lidi a prodávat jim nekvalitní obuv. Nakonec uznal, že Jindra je opravdu dobrý švec a dokonce za ním přišel s tím, aby jej naučil odvádět tak dokonalou a poctivou práci, kterou sám nikdy nedělal.
