Kubajz a jeho veliké uši

Jak už tak tomu bývá, čas plyne jako zběsilý a nikdo z nás jej nedokáže zastavit. V některých chvílích bychom jej zastavili rádi, avšak někdy zase naopak – popohnali. Jako nikdo z nás neuteče nástupu do mateřské školy, tak se nevyhne ani přestupu do základní školy. A jak se s tím dokázal vypořádat klučík, jemuž nikdo neřekl jinak než Kubajz?

Bylo pondělí – 1. září a všechny děti čekaly, až se otevřou brány mateřských a základních škol. Některé z nich se těšily méně, další pak zase více.

Například Kubajz měl z prvního dne ve škole obrovský strach. Obával se toho kroku do neznáma. Do školky přece chodil tak rád. Hrál si tam s ostatními dětmi, kreslil či vyráběl nejrůznější věci a v neposlední řadě také zpíval s ostatními. To ho bavilo ze všeho nejvíce.

Záhy Kubajz zjistil, že se obával zbytečně. Netrvalo dlouho a ve škole si našel spoustu kamarádů. Ze všech předmětů měl nejradši právě hudební výchovu. Připomínalo mu to kouzelné chvíle, jenž zažíval právě i ve školce.

S počátkem druhého pololetí se však vše dobré ve špatné obrátilo. Kubajzovi přibyl nový spolužák, který byl o tři hlavy vyšší, než všichni ostatní ve třídě. Nejeden z nich se jej bál. Jmenoval se Kryšpín.

Kryšpín se od samého počátku povyšoval nad ostatní. Myslel si, že on je ten nejlepší a každý jej bude poslouchat.

Jakmile Kryšpín přišel do školy a spatřil Kubajze, pronesl: „Hele! Ty máš velké uši jako slon! Pozor, aby sis po nich nešlapal!“ Poté se začal smát a ostatní děti se k němu přidaly.

Takto probíhalo každé ráno, kdy Kubajz dorazil do školy. Nikdo z jeho kamarádů se ho nezastal. Všichni se totiž Kryšpína báli.

Nastaly letní prázdniny, na které se Kubajz těšil snad více než na Vánoce. Nejen, že nebude potkávat Kryšpína, ale také jej čeká hudební tábor. Hudba ho přece tak ohromně bavila. Nejen hra na klavír, ale také zpěv se stal již před několika lety jeho koníčkem.

Po návratu z hudebního tábora rodiče Kubajze pomalu ani nepoznali. Byl jako vyměněný. Celý celičký zářil jako jasná hvězda na noční obloze. Za celou dobu se mu nikdo neposmíval – ba naopak. Každý na Kubajze hleděl s otevřenými ústy, protože byl tak neuvěřitelně šikovný. „Maminko, tatínku. Prý mám talent na hudbu. Že je to díky mým velikým uším?“ Ptal se nadšeně Kubajz. Rodiče se pousmáli a kývli hlavou: „To víš že jo, ty náš kluku ušatá.“

Když se po prázdninách děti vrátily do školních lavic, Kubajz už se nemohl dočkat první hodiny hudební výchovy. Hudba byla jeho celý život. Miloval ji už od školky. První hodina patřila zpěvu. Jakmile začaly děti zpívat, nejvíce vynikal Kryšpínův hlas. Právě zpěv nebyl jeho silnou stránkou. Tento zpěv se velmi podobal mečení kozy. Nikdo se mu však nezačal smát. Ani Kubajz.

Někdo je velký, někdo malý. Jeden má velký nos, druhý zase malý. Někdo byl zase obdarován talentem. Každý z nás přece vypadá jinak a každému z nás jde něco jiného. Kdybychom nebyli tak odlišní, nebyla by přece na světě taková zábava.