Punťa byl malý huňatý králíček z farmy, kde žil společně se spoustou dalších králíků. Na farmě si králíci mohli každý den pobíhat po zahradě a chroupat tolik zelení, kolik se jim zachtělo. Na noc je pak farmáři zavírali do kotců, kde byli v bezpečí před divokými dravci. Alespoň tak to fungovalo, když bylo hezké počasí.
Jakmile přišla zima a zahrádku zavál sníh, králíci trávili celé dny v kotcích, kde bylo příjemně teplo. Farmáři jim pravidelně nosili sušenou trávu, zeleninu a různá semínka, která králíkům nahrazovala celodenní pastvy na zahrádce.
Jednoho zimního dne si Punťa pochutnával na své porci dobrého jídla, když si přes pletivo kotce všiml několika divokých zajíců, jak se za plotem farmy snaží ve sněhu marně najít něco k snědku. „Nemáte co jíst? Neudělali jste si zásoby?“ Zeptal se jich Punťa. Jeden ze zajíců smutně odpověděl: „Jasně, že udělali. U naší nory se zásobami se ale usadila smečka vlků. Museli jsme si proto vykopat novou noru a o zásoby jídla jsme přišli.“
Punťovi bylo zajíců líto, proto se s nimi podělil o své jídlo. Stala se z toho tradice. Zajíci každý den přišli, vděčně si od Punti vzali trochu jídla a zase odcupitali pryč. Punťovi to nevadilo, rád se se zajíci dělil. Měl dobrý pocit z toho, že mohl někomu pomáhat. Proto to takto fungovalo několik týdnů.
Pak se ale něco stalo. Rozpoutala se sněhová bouře a chatrný králičí kotec zničila. Punťu z něj silný vítr shodil dírou v pletivu ven – rovnou za plot farmy. Punťa se během toho pádu bouchnul do hlavy, navíc přes ty závěje sněhu nic neviděl, takže byl pořádně zmatený a ztratil se.
Když narazil na dutý kmen, neváhal a schoval se do něj před vánicí. Jakmile bouře přešla, zoufale se vydal hledat cestu domů. Hledal ji několik dlouhých dní, hladový a promrzlý. Marně. Když už to skoro vzdal, potkal v závějích sněhu zajíce, se kterými se dělil o jídlo. Řekl jim, co se mu přihodilo a oni ho za to, že jim celou zimu ochotně pomáhal, odvedli zpět na jeho farmu.
