Kouzelný les

V malém domku blízko lesa žil se svými rodiči malý chlapec. Jmenoval se Daniel. Hnědé vlasy měl na hlavě jak vrabčí hnízdo a oči korálově modré. Věčně odřená kolena. Stále vymýšlel nějaká dobrodružství. Kolem svého domku měl pěknou zahrádku plnou zeleniny. Pomáhal mamince se o ni starat, okopával záhonky, zaléval rostlinky a trhal plevel.

Když jednou chtěl vytáhnout mrkev z hlíny, nešlo mu to. „Co to je? Proč mi to nejde? Jako by mi to někdo držel?“ pomyslel si Daniel. Chytil ji oběma rukama. Napnul všechny svoje síly a zatáhl. Z díry i s mrkví vyskočil zajíc. Daniel spadl na zadek s mrkví v ruce a naproti němu seděl zvláštní zajíček. Koukali na sebe a nevěřili svým očím.

„A ty jsi kdo?“ zeptal se Daniel malého chlupáče. „Já jsem zajíc z kouzelného lesa,“ odpověděl zajíček a zastříhal ušima. „Z jakého lesa?“ doptával se nevěřícně Daniel. „No tady z vašeho lesa za chaloupkou, z kouzelného lesa. Bydlím tam. Žije tam hodně zvířátek. Já jsem se ale včera večer pozdě vracel domů z daleké louky a nějak jsem zabloudil. Asi jsem vlezl do špatné nory. A pak, místo abych se dostal domů, jsem se ocitl tady. Na tvojí zahrádce pod mrkví. Pomůžeš mi najít cestu zpět? Do kouzelného lesa?“ zeptal se zajíček chlapce.

Daniel nejdříve na chlupáče koukal. Pak se ale zamyslel a řekl: „Nevěděl jsem, že les za mým domem je kouzelný. Ale rád ti pomůžu najít cestu zpět. Bude to další dobrodružství a to já mám rád. Tak pojď, jdeme,“ usmál se zajíček a vydali se oba na cestu. Šli spolu po pěšině, která je dovedla až na kraj lesa. Tam se před nimi tyčily dva velké jehličnaté stromy. Když to zajíček uviděl, byl štěstím bez sebe.

„Tady to je! Tady je vchod do kouzelného lesa,“ vyskočil radostí. Když ale udělali krok vpřed, objevila se před nimi mezi kmeny stromů velká pavučina. Zajíček i Daniel se na ni přilepili. Když chtěli jít dál, odmrštila je zpět. „Co to je? Proč nemůžeme do lesa?“ zeptal se Daniel zajíčka. Ten jen nechápavě kroutil hlavou. „Nevím, proč nás les nechce pustit dovnitř. Nerozumím tomu,“ přemýšlel zajíček nahlas.

Chvíli oba stáli a čekali. Pak se na pavučině začal objevovat nápis. „Jsem kouzelný les, musíš najít klíč. Najdi rostlinku, která dá mou pavučinovou bránu pryč.“ Chlapec s chlupáčkem přemýšleli a koukali se všude kolem sebe. Jaká rostlinka by mohla kouzelný les otevřít? Po chvíli Daniel něco našel. Květinku utrhl a spolu se zajíčkem ji donesli k bráně. Pak Daniel odvážně a nahlas řekl: „Petrklíč je rostlina, která bránu otvírá.“ Pavučinka se zatřpytila, pak se zavlnila a pak se začala rozplétat. „Hurá, ty jsi na to přišel, kamaráde! Petrklíč byl ten klíč. Děkuji ti, teď už můžu jít domů. Kouzelný les se otevřel,“ radoval se zajíček a rozběhl se do lesa.

Pak se ale zastavil. Otočil se a viděl, jak tam Daniel stojí u brány a smutně kouká. „Pojď taky, ukážu ti, co všechno kouzelný les ukrývá!“ mávl zajíček tlapkou a zavolal na klučinu. Ten se nadšeně rozběhl za bránu. Od té doby se zajíček i Daniel navštěvují a každý den je pro ně dobrodružství.