Kouzelné boty

Byl jednou jeden malý chlapeček, který se jmenoval Kristián. Blonďatý chlapeček nejvíc na světě miloval pohádky, nejvíc však ty, které mu každý večer před spaním vyprávěla jeho maminka. Kristiánek poslušně ležel večer ve své postýlce, přikrytý až po uši teplou peřinkou a poslouchal kouzelný příběh na dobrou noc, který mu vyprávěla jeho maminka.

Jako každý večer chtěl chlapeček slyšet příběh o kouzelných botách. Maminka se pěkně usadila vedle chlapečka na postýlku a začala vyprávět příběh:

„Byla nebyla jednou jedna holčička, která velmi toužila létat. Holčička si to velmi přála, až se jí jeden zimní večer zdál zvláštní sen. Holčičku ve snu navštívila kouzelná víla, která jí přinesla zvláštní boty. Nebyly to však ledajaké boty! Byly to létající boty!“ pokračovala v příběhu Kristiánova maminka a chlapeček dychtivě poslouchal každé jedno slovíčko kouzelné pohádky. Miloval tuto maminčinu pohádku!

„Holčičku každý večer ve snech navštěvovala kouzelná víla, která jí nosila létající boty… A takhle holčička ve svých snech procestovala celý svět. Každý večer létalo malé kudrnaté děvčátko jako pták vznášejíc se oblohou mezi tančícími třpytivými hvězdičkami. Vznášela se ve větru jako pírko a objevovala kouzlo magie. Až jednoho večera byly holčičce botičky malé. Víla jí vysvětlila, že botičky jí otevřely dveře do světa, které uvidí jen dítě s nejčistším srdíčkem, které skutečně poslouchá. Holčička byla šťastná, že si víla vybrala právě ji. Paní víla však pokračovala a také řekla, že botičky jsou jí už maličké a má je dát jen tomu, kdo si je skutečně zaslouží. Holčičce se to nejspíš nelíbilo, chtěla boty jen pro sebe, ale později pochopila, že o takové kouzelné botičky, které umí létat, je třeba se podělit,“ pokračovala v příběhu maminka a Kristiánka mile pohladila po vláscích.

„Holčička je už nyní dospělá a létání ji velmi změnilo. Ve svém životě totiž stále vidí magii a kouzla. A na tom přece není nic špatného. Sice neví, jestli létala ve svých snech, nebo to byla skutečnost, ale ví, že víla jí otevřela brány do kouzelného světa magie. A právě proto, milý můj synku, tyto boty dávám tobě,“ skončila příběh maminka.

Cože? Kristián si takový konec nepamatoval a nevěřícně hleděl na svou maminku zpod peřiny. Příběh přece končí tím, že holčička létá, zamyslel se chlapeček. A tehdy na to přišel! Ta holčička a její sny o létání… Kouzelné boty a víla! To holčička je jeho maminka!

„Ttto jsi ty?“ zeptal se překvapeně chlapeček. Maminka se mile usmála a přikývla. Chlapečkovi podala kouzelné boty a řekla mu: „Je to cenný dar a tobě budou teď zrovna dobré. Dlouhá léta jsem čekala na toho, kdo si je skutečně zaslouží. A to jsi právě ty, můj milý synku. Musíš mi však slíbit, že budeš na botičky dávat velký pozor. Boty budou fungovat až v noci, když upadneš do toho nejhlubšího spánku. Pak se probudíš a budeš létat. A když ti budou botičky malé, odlož si je a daruj je jen tomu, kdo si je skutečně zaslouží,“ odpověděla maminka.

Chlapeček poslušně přikývl, přikryl se svou autíčkovou peřinkou, přitiskl k sobě plyšového medvídka a kouzelné boty a vydal se do říše snů. Maminka se usmála a nechala chlapečka snít… Nebo létat?

Mé milé děti, to je jen na vás… Ve snu se může stát cokoliv, je to otevřená brána do kouzelného světa fantazie. Tak jako jedna malá holčička létala ve svých snech. Nebo to bylo doopravdy?