Kouzelná labuť

Bylo nebylo, za horami a dolinami se schovávalo jedno malé království. Jmenovalo se Království labutí. Tento název neslo díky krásnému jezeru, které se třpytilo uprostřed království jako ten nejzářivější klenot. Královské jezírko bylo plné krásných bílých labutí. A právě proto neslo království tak honosný název.

Maličké království kralovalo drobným vesničkám, které byly schovány pod maličkým, ale krásným cihlovým hradem. Všichni v království si pomáhali a navzájem si rozuměli. V království panovala dobrá královna Anastázie. Její syn, princ Robert, bránil spolu s vojskem jejich údolí před jakýmkoli nebezpečím. Všichni žili v harmonii a porozumění, což Království labutí nejedno království závidělo.

Jednoho kouzelného, slunečného rána se královna Anastázie po chutné snídani procházela po svém rozkvetlém nádvoří. Ptáčci vesele štěbetali a létali z větvičky na větvičku a královna se k nim vesele přidala jemným zpěvem a tancem. Prošla svými krásnými kvetoucími zahradami, až zavítala k labutímu jezírku. Ze všeho nejraději pozorovala právě ladné labutě. Ve svých volánových růžových šatech si sedla na lavičku u svého jezírka labutí a promluvila: „Ahojte, labutě moje krásné, jak se dnes máte?“ řekla jim královna a dotkla se dlaní třpytivé vlažné vody. Královna byla známá svou dobrou povahou a kromě lidí si rozuměla i se zvířaty. Vlasy krásné oříškové barvy měla dlouhé po pás. Ale tentokrát k ní labutě nepřipluly. Zvláštní. Co se jen děje? Labutě ležely u břehu na kamíncích a trávě a smutně hleděly kamsi do dáli. Neobvyklé. Labutě k ní vždy připlouvají a královnu přivítají rozprostřením bílých křídel. Některé ji i radostí pocákají kapkami vody. Anastázie přešla k jezeru a popošla ke svým labutím na břehu. Skutečně byly jakési smutné. Hleděly na cosi… Co to jen bylo? Královna přimhouřila oči, když si všimla, že mezi jejími bílými labutěmi se skrývá malá černá labuť, která před nimi leží, ale nehýbe se. Byla černá jako havran a plakala. Vskutku to nebyla typická labuť ani rozhodně nepatřila do královského jezírka. Jak tam jen zabloudila?

Anastázie si položila černou labuť se třpytivým peřím na své růžové šaty a pohladila ji. „Jak ti jen pomůžu?“ mile k ní promluvila.

K velkému královninu překvapení jí zvláštní malá černá labuť věnovala uplakaný pohled. Její pohled byl plný trápení. „Pomoz mi,“ promluvila nakonec utrápeně labuť, „nemám domov,“ řekla jí černá labuť smutně.

Potom královně Anastázii vypověděla o svém nešťastném osudu. Nejenže uměla černá labuť mluvit, ale měla i zázračnou moc. Vyprávěla jí o své moci – na koho položila černá labuť Arabel své třpytivé křídlo, ten byl v životě šťastný. Naplnila jeho srdce láskou. Ale naplnila štěstím jen srdce těch, kteří si to zasloužili.

Černá labuť byla totiž zázračná. Narodila se bílým labutím za dalekými horami, ale ona jediná se narodila své mámě jako černá. A právě proto, že byla černá a její peří se zvláštně třpytilo, ji její rodina z jezera vystrnadila. Nezáleželo jim na jejím zázračném daru. Byla jiná, a proto ji vyhodili.

Těm opravdu štěstí do srdcí vlít neuměla. Od toho dne Arabel létala a putovala po světě, ale všichni se jí jen smáli a nikdo ji nechtěl přijmout. Dokonce ji skoro i napadli!

Anastázie pohladila Arabel po krásném černém peří a položila ji ke svým bílým labutím.

„Podle mě jsi nádherná. Toto je tvůj nový domov!“ řekla a ukázala na královské jezero a zahrady. „Odteď budeš doma tady a já budu dávat pozor, aby ses měla dobře!“ usmála se na ni Anastázie.

A tak to také bylo. Královna skutečně svůj slib dodržela. Nejenže ji labutě přijaly, dokonce se lidé z celého okolí chodili na kouzelnou černou labuť dívat. Konečně měla Arabel rodinu, po jaké vždy toužila, a nebloudila sama ve strachu po okolí. Svůj dar štěstí a skutečné lásky však dala jen tomu, kdo byl opravdu hoden. Od toho dne bylo království naplněno čirou láskou a pochopením.