Kouzelná kuchařka ve školce

Na kraji města, až tam, kde končí všechny cesty a všechny chodníky, stojí barevný dům. Má oranžovou střechu, světle modré zdi a na nich namalované květiny. Nikdo v něm nebydlí, a přece je tam každý den plno dětí, které tam vodí rodiče. Je to školka. Není to ale obyčejná školka. Děje se v ní něco zvláštního. Ba dokonce kouzelného. Každý den, když nastane čas oběda, začne se školka vlnit, její barvy jsou sytější než kdy dřív a ze školky se ozývá kouzelná písnička. Kdo ji zpívá a co se to vlastně při obědě děje?

Ve školce pracuje výjimečná paní kuchařka. Oblečení má bílé jako sníh, na hlavě kuchařskou čepici a pod ní upletený dlouhý černý cop. Jmenuje se Mariana. Všechny děti jí říkají Máňa. Tahle kuchařka není jen tak ledajaká kuchařka. Umí přeměnit obědový čas na kouzelný čas.

Máňa vždycky moc dobře věděla, jak děti nerady obědvají. Musí u toho hezky sedět, nehrát si s příbory, nevrtět se, což je přece hrozná nuda. Navíc stačí, aby děti snědly pár lžic jídla, a už to po celé jídelně šumělo: „Mně to nechutná. Já už nemůžu. Já mám plné bříško. Můžu odnést talíř?“ A tohle kuchařka Máňa nechtěla. Přála si, aby i oběd měly děti rády. Aby měly radost, když jim ho bude servírovat.

A tak se rozhodla, že udělá všechno pro to, aby to tak bylo. Hledala ve všech kuchařských knížkách, v kouzelných receptech a ve všech dětských encyklopediích… A pak to našla. Čarovné zaklínadlo s tajným kořením do jídel. Hned se to naučila a těšila se, až to dětem ve školce ukáže.

Kuchařka Máňa se nemohla dočkat, až nastane na druhý den čas k obědu. Děti se jako obvykle usadily ke stolům, začaly se pomalu vrtět, když vtom vyšla kuchařka Máňa s příbory v ruce a začala zpívat: „Jídlo v kuchyni voní, děti se k talíři za chvíli skloní. Vše se pěkně chystá, bude vám to chutnat, a tím jsem si jistá. Děti, děti, poslouchejte, příbory k vám běží, teď hezky pozor dejte, vše vám na stole leží. Tajnou přísadu vám do oběda dám, abyste věděly, že vás ráda mám.“

Jakmile kuchařka Máňa zapěla písničku, začaly se dít neuvěřitelné věci. Lžíce, vidličky a nože se postavily do řady, začaly ve vzduchu pěkně za sebou cupitat a postupně se ukládaly ke každému dítěti na stůl. Po celé třídě se rozzářila barevná duha a po ní se klouzaly duhové třpytky. Kuchařka Máňa mezitím opatrně do rytmu tančila mezi dětmi a dávala jim na talíře jídlo. Bylo to všechno jako v pohádce. Děti ani nepostřehly, že už mají oběd na talíři. Jen koukaly kolem sebe s otevřenou pusou, co se to děje.

Když kuchařka dozpívala a jídlo bylo na stole, vytáhla z kapsy malý pytlíček. Mezi prsty si z něj nabrala trošku razícího červeného koření a jemně jej rozsypala nad talíři s jídlem. U toho jen s úsměvem dětem zašeptala: „To je tajná přísada, aby vám vše chutnalo.“ Děti se s úžasem a vykouzleným úsměvem pustily do jídla. „To je dobré. Mňam. Kuchařko Máňo, ty jsi nejlepší,“ znělo ze třídy ze všech stran.

Tehdy se nikdo z dětí nevrtěl, nepřevracel oči ani nechtěl vracet jídlo. Kuchařka Máňa byla spokojená. A proč to dětem tak chutnalo a co to bylo za tajnou přísadu? Kuchařka Máňa vařila pro děti. Chtěla udělat všechno pro to, aby se čas oběda stal pro ně kouzelným a aby měly radost. A tajná ingredience? Byla to láska. Vše pro ně dělala z lásky. Proto jim to chutnalo.

Od té doby uběhlo spoustu času. Ale nic se nezměnilo. Ve školce pořád pracuje kuchařka Máňa a proměňuje obědový čas na čas kouzelný. Kdybys šel nebo šla kolem školky, uvidíš, jak se u oběda celá školka vlní a třpytí, jak se z oken line nádherná vůně, jak se z ní ozývá kouzelná písnička, kterou kuchařka Máňa zpívá, a jak se všechny děti spokojeně potichounku chichotají. A o to přece jde, to je to nejdůležitější: vykouzlit druhým úsměv na tváři. Kuchařka Máňa to dokázala. Proto byla výjimečná.