Září je měsíc podzimu. Je to období, kdy začíná více foukat vítr, bývá chladněji a dozrává ovoce. Například jablíčka. V tomto období jsou tak akorát k nakousnutí. Budu ti vyprávět o jedné zahradě, kde rostlo několik jabloní. Byly krásné, jejich větve se košatěly do všech stran a právě na podzim na nich nebylo jediné volné místo. Na každé větvičce viselo spoustu jablíček. Všechna jablka vypadala šťavnatě a chutně. Ovšem jen jediná z nich se od ostatních zcela lišila. Vypadala sice jako každá jiná, ale měla kouzelnou moc.
Jednou se po zahradě procházela Rozárka. Holčička se žlutými vlásky jako pampeliška a drobnými brýlemi usazenými na malém nosánku. V ruce držela knížku. Moc ráda si sedávala pod strom do trávy a četla si. Tentokrát ale bylo něco jinak.
Než Rozárka dočetla stránku, několikrát kýchla a pořád kuckala. Nos měla červený, jak si ho pořád utírala kapesníkem. A pokaždé, když se sklonila ke knížce, spustil se jí sopel z nosu. Byla kvůli tomu mrzutá. Praštila s knížkou vedle sebe a lehla si na záda do trávy. Přesto kašlala a kašlala.
„Neměla bys být doma a ležet v postýlce, když jsi tak nachlazená?“ ozval se hlas odněkud poblíž. Rozárka vyskočila a rozhlížela se kolem sebe, ale nikoho neviděla. „Kdo to mluví?“ zeptala se. „To jsem já. Jabloň, u které sedáváš skoro každý den a u níž si čteš knížku.“ Rozárka se podívala na strom. „A to jsi vždycky uměla mluvit? Proč jsi mi nikdy nic neřekla?“ udiveně se doptávala Rozárka. „Nebyl důvod ti něco říkat. Teď ale když vidím, jak jsi nemocná, nemohu mlčet. Rozárko, chodíš tady skoro každý den. V mojí zahradě u mého kmenu jsi už přečetla několik knih. Nikdy sis ale nedala ani jedno jablíčko ze stromu. Proč?“ pokračovala jabloň.
„Protože já ovoce nejím,“ okamžitě odpověděla holčička. Jabloň se zamyslela a pak řekla: „Řeknu ti tajemství. Tahle zahrada je krásná a neobyčejná. Ovoce jednoho stromu je zde kouzelné. Když budeš pravidelně jíst jeho ovoce, nebudeš nemocná. Ten kouzelný strom jsem já. Zkus si ode mě vzít jablíčko a uvidíš, že ti bude lépe. Navíc jich mám na sobě tolik, že mě tíží. Ohýbají se mi větvičky. Pomoz mi prosím a nasbírej si nějaká jablíčka.“
Rozárka se koukala na strom a přemýšlela. Chtěla být zdravá, ale ovoce prostě neměla ráda. Když ale ještě několikrát zakýchala a po kašli ji zabolelo na hrudníku, rozmyslela se. Natrhala několik jablíček a rovnou si jedno dala. Poděkovala jabloni a šla se domů vyležet.
Za pár dní se Rozárka procházela po zahradě zdravá jako řípa. Našla kouzelný strom a moc mu děkovala za jablíčka, která ji uzdravila. Důležitější ale bylo, že si Rozárka od té doby ovoce zamilovala. A nejen to kouzelné!
