Kocourek Pacík a vrabeček

Na červené střeše za vysokým komínem žil kocour Pacík. Měl huňatý stříbrný kožíšek a mlsný jazýček. Pacík nikdy nesnědl žádnou myš, ani ptáčka, ani žádné jiné zvíře. Byl s nimi kamarád. On měl rád jiné laskominy. Chodil si do domečku za svými lidmi na salámky, slaninku a mléko.

Jednou se u jeho střechy uhnízdila rodinka vrabčáků. Maminka, tatínek a jejich malinký vrabeček. Postavili si hnízdo hned pod střechou, pěkně v rohu. Bylo tam teplo, protože to bylo v zákoutí. Vůbec tam nepršelo a ani nefoukalo. „Dobré místo jsem vybral, moc dobré,“ pochvaloval si tatínek vrabec.

V tu chvíli po střeše kolem nich potichu prošel kocourek Pacík. Maminka malého vrabčáka se zhrozila, když spatřila kocoura v blízkosti nového obydlí. „Nejsem si jistá, zda je to nejlepší místo v okolí, tatínku,“ vyděšeně špitla. Vrabčáci kocourka neznali. Nevěděli, že Pacík ptáčky nejí. Obvykle se totiž vrabčáci kočkám na míle vyhýbají. Proto z něj měli strach. Přemýšleli, jestli nemají hnízdo přemístit. Už ale neměli na stěhování sílu. Rozhodli se zůstat. Řekli si, že si nebudou kocourka všímat a nebudou mu chodit na oči. Snad i on si nebude všímat jich.

A tak šel čas. Celou tu dobu si vrabci pěkně bydleli v rohu pod střechou a kocourek Pacík za komínem na střeše. Vše bylo v pořádku… Do jedné chvíle. Bylo tehdy slunečné letní odpoledne, když se chtěl malý vrabeček proletět. Jeho rodiče zrovna nebyli v hnízdě, museli si jít něco vyřídit a s malým vrabečkem šili všichni čerti. Vrtěl se, točil se, protahoval, nemohl vydržet na jednom místě. Odhodlal se k prvnímu letu. Roztáhl křídla, napnul síly a vykročil do prázdna. Mával křídly o sto šest. Tolik se snažil, že mu to celkem šlo. Jenže ho síly po chvíli opustily. Stoupl si proto na chvíli na trávník před dům.

Znenadání se před ním objevil kocourek Pacík. Procházel kolem něj, nakrucoval se a napjatě chodil kolem malého vrabčáka pořád dokola, jako by mu chtěl něco říct. Ale malý vrabec měl takový strach, že sebral poslední síly a co nejrychleji vyletěl zpátky do hnízda. Kocourek Pacík se smutně vrátil zase za komín.

Další den se opakovalo to samé. Vrabeček odpočíval na trávě, když se zrovna před ním objevil kocourek. Opět kolem vrabečka chodil, točil se a nakrucoval. Vrabeček si uvědomil, že ho nechce sníst a že mu kocourek nechce ublížit. Nesměle se zeptal: „Ahoj kocoure, ty něco chceš? Chceš mi něco říct?“ „Moc mě to bolí,“ odpověděl kocourek Pacík. „Co tě bolí?“ doptával se vrabeček. „Tohle,“ řekl kocourek a ukázal mu utaženou šňůru na ocásku. Vrabeček se podíval. Na kocourkově ocasu byl starý špinavý špagát, svázaný tak pevně, že to kocourkovi sdíralo kůži.

„Neboj, pomůžu ti,“ přiskočil hned vrabeček k ocásku a zobáčkem kloval do špagátu. Bylo to těžké, ale vrabeček se nevzdal. Po chvíli špagát z ocásku spadl. Kocourkovi Pacíkovi se moc ulevilo. „Děkuji ti, kamaráde, uvázali mi ho špatní lidé, které jsem potkal před pár dny na procházce. Neuměl jsem si to sundat,“ vysvětloval Pacík. „A ty mě nesníš?“ zeptal se ještě pořád trošku vyděšený vrabeček. „To víš, že tě nesním. Mě se nemusíš bát. Mám rád jiné pamlsky. Ptáčci mi nechutnají. Mají na sobě tolik peří, tím bych se udusil! Já si chodím ke svým lidem do domečku na jiné dobrůtky. Já jsem s ostatními zvířátky kamarád,“ vysvětlil kocourek a svým stříbrným kožíškem se kamarádsky o vrabčáka otřel. Ten se začal chichotat, protože chlupy ho polechtaly na zobáčku.

Večer, když už v hnízdě seděli všichni, maminka, tatínek i jejich vrabeček, jim všechno synáček vyprávěl. Jak pomohl kocourkovi, jak se ho bál, ale nakonec zjistil, že je to kamarád. Maminka trnula hrůzou, když příběh poslouchala. Pak ale vrabečka pochválila za odvahu a za to, že Pacíkovi pomohl. Od té doby se vrabečkům bydlelo pod střechou lépe než kdy dříve. Věděli, že jim nehrozí žádné nebezpečí. Získali nového kamaráda. A hlavně nikdy nezapomněli na to, že nemůžou někoho posuzovat jen podle toho, jak vypadá. Předčasně kocourka Pacíka zavrhovali jen za to, že byl kocour. Nakonec byli moc rádi, jak je Pacík překvapil, když ho poznali.