V jedné malé české vesničce – jmenovala se Hrusice, se narodilo kotě. Byl to kocour černý od hlavy až k patě. A to není všechno. Tento kocour nebyl jen tak ledajaký. Uměl totiž i mluvit. Bydlel v chaloupce společně s Pepíkem a jeho rodiči. To právě Pepík ho naučil tak krásně mluvit a také chodit po dvou tlapkách.
Jednoho podzimního dne sluníčko vytáhlo Pepíka z jeho postele a co oči Pepíkovy neviděly. Pelíšek kocoura Mikeše byl prázdný. Pepík ihned začal Mikeše hledat. A víte, kde ho našel? Přece pod postelí. Zdál se mu totiž tuze ošklivý sen, a protože se bál, tak se tam schoval.
Ihned Pepíkovi začal vyprávět, že se mu zdálo o tom, jak šli společně na hrušky k sousedovi. Avšak 2 hrušky spadly samy ze stromu a běžely na ně žalovat, že tam kradou hrušky. Jak to řekly pantátovi, ten se velice rozhněval a vydal se za nimi k hrušni, kde Pepík i Mikeš dostali pořádný výprask opaskem, jenž byl nový, a proto to obrovsky bolelo.
Pepík při tom Mikešově vyprávění dostal ukrutnou chuť na hrušky. Už se mu nad nimi i sliny sbíhaly. Avšak Mikeš s ním jeho nadšení nesdílel. Po dnešním snu neměl na hrušky ani pomyšlení. Co kdyby mu náhodou něco ošklivého provedly, jak tomu bylo v tom snu?
„Mám nápad,“ povídá s nadšením Pepík. „Já si lehnu pod strom a ty si vylezeš nahoru do koruny stromu a budeš mi hrušky házet dolů – rovnou do kapes.“ Mikeš na to nakonec kývnul. Jakmile ale Pepík ulehl pod strom a Mikeš vylezl na strom, odhalil je sám pantáta. Tedy jen Pepíka. Mikeš byl totiž důkladně schovaný v koruně stromu.
Mikeše ale trápilo svědomí, a proto se vydal za pantátou, aby se mu přiznal, že to on házel hrušky Pepíkovi přímo do kapes, ačkoliv to byl Pepíkův nápad. Pantátova reakce překvapila nejen Mikeše, ale i samotného Pepíka. Kupodivu se totiž nehněval. Ba naopak. Ocenil, že je Mikeš tak odvážný a statečný. Dokázal se přeci přiznat k tomu, co udělal a nenechal v tom Pepíka samotného.
