Kočička a hladová myš

Jednou si tak ležela kočička na parapetu a spokojeně vrněla, když tu najednou za ní přiběhl pejsek a povídá: „Kočičko! Neuvěříš, ale v domě nám běhá myš! Nejenže tu není vítaná, ale taky nám krade jídlo!“

 „Myš a v mém domě? K tomu všemu ještě krade? To ne, to si s ní budu muset vyřídit. Krást se přeci nemá!“ Kočička touto informací byla velmi rozzlobená. Seskočila z parapetu a šla za pejskem tam, kde myš měla být.

Ve špižírně.

Pejsek šikovně otevřel dveře a kočička vstoupila. Když viděla myš, zavrtěla hlavou. „Ty jedna myši!“ zvolala. „To nevíš, že se krást nemá?!“

Myš v tu chvíli opustila oříšek, který si našla. Hodně ji kočička vylekala. „Jejda, omlouvám se. Netušila jsem, že se za pár oříšků někdo bude zlobit.“ Omlouvala se a oříšky zpátky uklízela.

„Myško, dost.“ Zarazila ji kočička. „Pokud máš opravdu veliký hlad a venku nic není, samozřejmě si pár oříšků nebo nějaký ten sýr vzít můžeš. Než si jídlo ale vezmeš, musíš se někoho zeptat! Není to tak těžké. Pokud pěkně poprosíš, určitě to půjde. Zkusíme si to, ano?“

Myška přikývla hlavou. Podívala se na kočičku a spustila. „Kočičko. Myslíš, že bych si mohla vzít pár oříšků? Prosím?“

Kočička se nad tím chováním usmála. „Samozřejmě, že můžeš, myšičko. A pro příště toto ponaučení platí taky!“ zdůraznila a myška přikývla hlavou.

Myšička si tak zapamatovala, že pokud něco chce, musí se druhých pro příště zeptat a k tomu všemu i poprosit, protože slušnosti nikdy není dost a za slušné chování bude vždy odměněna.