Když padá hvězda

Na rozlehlé louce plné květin ležely dvě děti. Holčička Klára a chlapec Oliver. Klárka byla roztomilá dívka se zelenýma očima jako kočka a světlými vlásky. Oliver byl její nejlepší kamarád s rozčepýřenými vlasy a velkými kukadly. Vše dělali společně. Už si ani nepamatovali, že by někdy byli jeden bez druhého. Oliver Klárku chránil a pomáhal jí a Klárka ho měla moc ráda. Oběma se moc líbily hvězdy. A tak každý večer, když se setmělo a na nebi se začala objevovat světýlka, lehli si spolu na louku a pozorovali je.

Jednou, když takhle večer leželi a koukali se na nebe, uviděli, jak padá hvězda. „Hele, Klárko, padá hvězda. Přej si něco! Určitě se ti to splní,“ řekl Oliver a přitom ukázal prstem na nebe. Klárka se usmála, zavřela oči a potichu si něco zašeptala. „Co sis přála? Řekneš mi to?“ zeptal se Oliver. „To nemůžu, to je tajemství,“ šibalsky se usmála Klárka. Věděla, že měla přání, které by se splnilo jen v pohádce, ale i tak si to přála.

Ještě chvíli leželi na louce, když najednou padala další hvězda. Ale tentokrát to bylo jiné. Padala pořád blíže k nim a její zář se zvětšovala. Obě děti se na sebe podívaly a hned vyskočily na nohy. Hvězda dopadla až k nim. Celá louka najednou krásně svítila. Zpoza té záře vykoukl malý mužíček. Přicupital k nim a podíval se na ně svýma krásnýma usměvavýma očima, jež vypadaly jako zrcadla. „Tak co, jedete?“ zeptal se.

„Cože? A kam jako máme jet? A na čem? A vůbec, kdo jsi?“ vyhrkl na něj Oliver. „Jsem hvězdný mužíček. Létám po nebi a dávám pozor, aby vyšly všechny hvězdy, aby měsíc dost svítil, a dohlížím na to, aby byl na nebi pořádek. A taky plním přání, když padají hvězdy a někdo si něco přeje. A dneska sis něco přála, Klárko. Tak jsem tady. Z nebe jsem si půjčil hvězdu, na které vás můžu po nebi povozit. Tak co, jste připraveni na nebeskou prohlídku?“

Děti se na sebe nejdříve nevěřícně dívaly, ale po chvíli se nechaly přemluvit. Nebeská prohlídka je moc lákala. Nastoupily na hvězdu a mužíček se s nimi zvedl. Letěly stále výš a výš, až nakonec byli všichni tři úplně v nebi.

Pomalu se posouvali po obloze a mužíček jen vysvětloval: „Tak tady je Polárka, tady souhvězdí Orion, tyto hvězdy ukazují souhvězdí Lva a tam vzadu je Mléčná dráha, po ní se někdy kloužeme s hvězdičkami.“

Tu noc Klárka a Oliver procestovali snad celý vesmír. Oběma se to moc líbilo. Když už s nimi mužíček pomalu sestoupil zpátky na zem, děti mu moc děkovaly. Než se ale rozloučily, Klárka se k němu naklonila a pošeptala mu do ucha: „Já si ale nepřála výlet po obloze, když padala hvězda.“ „Já vím,“ odpověděl hvězdný mužíček. „Přála sis, abys mohla být pořád s Oliverem a aby tě nikdy nepřestal mít rád.“ Klárka se začervenala. „A jak to víš, mužíčku?“ zeptala se. „Já vím všechno,“ usmál se a odletěl.

Na nebi se pak ještě z hvězdného prachu vytvořil nápis. „Neboj se, Klárko, tvé přání se splní samo. Na to kouzla nepotřebuješ.“ Klárka se zasněně usmívala a koukala se na nebe, kde pomalu mizel kouzelný hvězdný nápis.

Dnešní večer byl celý čarovný. Viděla vesmír, poznala hvězdného muže a vše zažila se svým nejlepším kamarádem. A navíc začala věřit na kouzla. A byla rozhodnutá udělat vše proto, aby se i její přání splnilo.