Každý večer před usnutím Anička, holčička z chaloupky v lese, natahovala uši, aby zaslechla co nejvíc zvuků z venčí. V postýlce se nebála, ale ven by za tmy nešla ani za nic. Vždycky když vyšel měsíc totiž slýchala otevřeným oknem podivné houkání. Znala pohádky o hejkalech a jiných strašidlech a představovala si hrůzostrašné noční příšery, které běhají po lese a houkáním straší lidi, kteří by se snad odvážili zůstat venku po setmění.
Jednoho dne o prázdninách babička ráno tahala Aničku z postele. „Vstávej holčičko, dnes nás přece čeká výlet do přírodovědného muzea!“ Anička vyskočila a oblékla se nejrychleji, jak dokázala. Z buchty ke snídani jen olízla cukr a už byla připravená s batůžkem vyrazit na nádraží. Viděla muzeum na obrázku v televizi a nemohla se dočkat, až ho uvidí doopravdy.
Když později kráčely s babičkou po dlouhých chodbách muzea, byla Anička jako u vytržení. Všude byla spousta vycpaných zvířat, obrázků či kreseb. Babička jí všechno vysvětlovala a Anička se nestačila divit. Tomu jak vysoká je žirafa, jak dlouhý má slon chobot i jak ryby dýchají pod vodou.
To ale ještě nevěděla, co ji čeká v oddělení lesních zvířat. Ve vysoké vitríně tam totiž na stromě seděl vycpaný pták. Byl obrovský, měl velké oči a krátký silný zobák. „To je výr, naše největší sova,“ řekla babička,„hnízdí na zemi a v noci houká.“ Do Aničky jakoby uhodil. Tak tohle je to strašidelné houkání, které se každou noc nese až do její postýlky. Výr sice vypadal trochu strašidelně, zdaleka ale ne tak, jak si představovala, že vypadají noční tvorové, kteří vydávají houkavé zvuky.
Než s babičkou doprošly muzeum, věděla už Anička, že výr má ještě další příbuzné – třeba kalouse nebo puštíka, a že se jim všem dohromady říká sovy. Pak už se nočního houkání nikdy nebála. Ba naopak, vždy když ho zaslechla, zavolala nahlas z okna pokojíku: „Šťastný noční lov, milý výre!“
