Karolínka a šnek

Zelenina je zdravá, říká snad každý dospělý. Co když si ale i se zeleninou doneseš z obchodu malé zvířátko? To se nedávno stalo Karolínce. Její maminka šla nakoupit do obchodu. Samozřejmě hlavně hodně zeleniny, aby byla Karolínka zdravá a silná.

Když přišla maminka domů, dala tašky na stůl a začala vybalovat. Vytáhla mléko, mrkev a pak hodně druhů salátů. Na jednom z těch salátů se ale něco hýbalo. Něco malinkého.

Karolínka si list salátu vzala opatrně do dlaně a zeptala se maminky: „Mami, co jsi to s tím salátem koupila?“ „Copak?“ zeptala se maminka a začala si prohlížet list, který držela Karolínka v ruce. Když se zadívala pořádně, uviděla malého šnečka. Byl schovaný ve své ulitě a ani se nehnul.

„Jééé, co to tady máme za prcka?“ usmála se maminka. „Mami, mami, necháme si ho,“ začala prosit Karolínka. „Ale zlatíčko, vždyť ani nevíme, jak se o něj starat,“ namítala maminka. Moc se jí nelíbila představa mít doma takové zvířátko.

„Maminko, já všechno najdu na internetu. Přečtu si, jak se o něj postarat. Jakmile vyroste, vypustíme ho. Mami, prosím,“ žadonila dále Karolínka. Maminka po chvíli svolila, a tak se Karolínka pustila do studování. Četla si, co je pro šnečka nejlepší, jak má vypadat jeho bydlení a co musí jíst. Když si všechno vyčetla, udělala mu domeček v bedýnce, kterou měla na hraní. Dala mu tam listí a všechno, co potřeboval.

Každý den ho sledovala a pozorovala. Šneček začal být po nějaké době zvědavý, vylézal z ulity a rozkoukával se kolem. Karolínka na něm mohla oči nechat. Sledovala, jak se rozhlíží, jak se pohybuje a natahuje pro listí, které mu Karolínka každý den chystala.

Za pár měsíců přišla Karolínka za maminkou a smutně ji pověděla: „Mami, nastal čas. Šnek vyrostl a musíme ho pustit, aby byl spokojený.“ „Dobře, zlatíčko, jsem moc ráda, že ses tak rozhodla a že chápeš, co je pro něj nejlepší,“ pochválila dcerku maminka.

A tak jednoho dne vzaly bedýnku, zašly do lesa k potoku, až narazily na kupu šťavnatého listí. Naklonily bedýnku, aby šneček mohl sám vyjít. Zvířátko pomalu vylézalo z ulity a začalo se soukat ven z bedýnky. Karolínce ukápla slza, jak viděla, že se její šneček vzdaluje.

A pak se stalo něco nečekaného. Šneček se po chvilce zastavil. Otočil se a zahleděl se na Karolínku. Jako by přemýšlel, proč je tak smutná. Podíval se za sebe, jak se před ním rozprostírá nový život ve volné přírodě. A pak se kouknul zpět na holčičku, která se o něj tak hezky starala. A v tu chvíli se rozběhl. Teda on si myslel, že běží, ale jen se pomalu plazil. Ale kam? Zpátky ke Karolínce. Vysoukal se jí na ruku a pohodlně se uvelebil. Chtěl jí ukázat, že ji nechce opustit. Maminka i Karolínka upřeně na něj hleděly a nechápaly to. Holčička si ale utírala slzy radosti.

„Mami, mami, on chce zůstat u nás. To znamená, že se měl u nás dobře a že se mu u nás líbí,“ vykřikla nadšeně Karolínka. „Asi ano, holčičko, asi máš pravdu. To je odměna za to, že ses zajímala, co je pro něj nejlepší, a starala ses, aby to tak měl. Necháme si ho,“ usmála se maminka. Obě si pak s radostí nesly bedýnku i se šnečkem domů. A Karolínka byla moc ráda, že si dala tu práci a vše si vyčetla, aby se měl šneček u nich co nejlépe. Oplatilo se jí to.